Jako dítě jsem měla možnost být sama sebou, neměla jsem přehnaně ambiciózní rodiče, kteří by mne až na pár výjimek nutili do věcí, které by mne vyloženě nebavily. A to mi umožňovalo zkoumat a slyšet své já, být nezatížena přemírou informací a představ o tom, co bych měla v očích druhých splňovat. A jsem přesvědčena, že tohle je jeden z mnoho důvodů proč je můj život plný kouzel a já v něm často zažívám to, co je mnohdy považováno za nemožné.
Od dětství miluji běhat, cítit vítr ve vlasech a taky zbožňuji snít. Tyto dvě zábavy jsou na první pohled vzdálené, ale i to co není na první pohled blízké, může být pevně spjato. Bylo léto a já se vracela domů, bydleli jsme na velkém statku, který byl vidět z dálky, horko se neslo vzduchem, slunce nádherně pražilo do betonu, na kterém se střídaly moje nohy a já běžela ze všech sil, chtěla jsem si zkrátit tu rovinku, která mne dělila od domova. A v jednu chvíli to přišlo: rychlost běhu se zpomalila a vše se mi změkčilo, má chodidla již nedopadaly na zem, a čas se zpomalil. Sledovala jsem jak levituji ve vzduchu, jako kdybych se ocitla ve světě, kde fungují jiné zákonitosti, zažívala jsem stav bez tíže a čas jako kdyby se zastavil.
Mohlo to trvat pár vteřin, ale sílu to mělo jako věčnost. Poté se mi opět nohy přistály na cestu, běžela jsem dál se zkušeností, na kterou nikdy nezapomenu.
Takový zážitek se mi už nikdy neopakoval.
Dnes levituji v barvitých snech a možná se zase jednou na zem snesu s lehkostí bytí.
