Dnes se tomu smějeme, ale tenkrát nám bylo docela ouzko, to si rozhodně připouštíme.
Byl krásný srpnový den, italské léto, takže teploty kolem třiceti stupňů.
Naplánovaly jsme si výlet po městě a po muzeích a nakonec nějakou dobrou večeři. Nechtěly jsme vypadat na první pohled jako turistky, nakonec ona vlastně turistka ani nebyla, ve městě trávila celé akademické prázdniny. Takže jsme se řádně vyfikly. Já měla letní květovaný kostýmek s dlouhou plisovanou sukní a efektní slamáček s bílou stužkou, Romana letní šatičky, ve kterých bylo vidět víc kůže než látky. Je to pravá černovláska, tak si to může dovolit i na tom italském slunci.
Den probíhal podle plánu. Viděly jsme všechny památky, pauzy jsme si dávaly u výborné kávy a dobrých italských zákusků a zmrzlin a tak jsme dobře naladěné vyrazily na plánovanou večeři. Moc jsme si to dobré italské jídlo užívaly a nějak zapomněly sledovat čas. A taky trochu zapomněly, že nejsme v Praze, kde je veřejná doprava v plném provozu až do půlnoci, takže nám ujel poslední přímý autobus do místa, kde jsme bydlely. Ale jsme přece velké holky, takže jsme vytáhly mapku a jízdní řád a našly náhradní dopravu, bohužel s několika přestupy.
Pak jsme nastoupily na první autobus, jedoucí přes janovské doky, kde jsme měly během minuty přestoupit na další autobus, který by nás odvezl už rovnou domů. Ten nám ale ujel. To čekání na další spoj bylo nejdelších 20 minut mého života. Janovské doky o půlnoci tedy rozhodně nejsou místo, kde by se měly objevit dvě samotné ženy v letních šatičkách a se slamáčkem na hlavě. V tom drogovém doupěti jsme si teda opravdu připadaly dost nepatřičně. Ty pohledy, co nás ze všech směrů sledovaly, byly velmi tázavé. Připadaly jsme si jako návštěvnice z nějaké mimozemské civilizace a dodneška si myslím, že to nás uchránilo od problémů. Místní obyvatelé asi usoudili, že jsme nějaká policejní provokace nebo že jsme utekly z blázince a v těch kabelkách stejně nic nemáme. Věřím, že když konečně přijel náš autobus, tak se pořádně ulevilo nejen nám, ale i jim.
