Kdejaká nóbl dámička by se mohla leknout a utéct, ale já ne. Pro mě je to domov.
Procházím svou známou uličkou, pohledem pátrám kolem sebe. Pořád ta samá písnička. Oprýskaný zdi, hovna je lemují spolu s vajgly a žvejkačkami. Snad jen ty lampy mi pomáhají se tady v tom doupěti neřesti orientovat. I když se to nezdá, je to můj útulný domov.
Jasně slyším v dálce křik nějakého chlapa, přehlušují jej mé podpatky, které hlučně cvakají o kočičí hlavy. Míjím jeden vchod za druhým, některé jsou zabarikádované, jiné otevřené pro veřejnost. Ale já mám cíl jistý. Jak se k tomu místu blížím, nachází se kolem mě stále více a více vajglů, flašek, použitých šprcek a injekčních stříkaček. V tenhle moment bych se před třemi lety zděsila, ale teď… teď už ne. Opřu se pořádně do dveří a vejdu dovnitř. Přivítá mě šero, zatuchlý smrad a pohybující se siluety lidí. Došla jsem domů.
Do mého opiového doupěte.
