Dokonce mi zakazuje, abych to dělal jinak.
Ne že by povahou byla submisivním cárem, toužícím po průvanu příkazů, který by za ni určoval směr. To vůbec ne. Je to umělkyně, která se v pasátu svého talentu jemně ale vytrvale vlní, a sama nejlépe ví kam. Ani si do toho nenechá kecat.
Jen co se týká manipulativního chválení, nechce ho vyměnit za přesný a nehodnotící popis toho, co vidím a cítím spojený s dobře formulovanou prosbou. Trvá na staré dobré manipulaci.
Možná, že bych to měl vysvětlit.
Moje žena S. je výtvarnice a zabývá se keramikou. Díky ní se v naší domácnosti objevují nové hrnky, talířky, v zahradě máme sochy a v její dílně na mě může sem tam vybafnout busta.
Já jsem psychoterapeut a zabývám se lidskými vztahy. Díky mně se v naší domácnosti objevují mistrné postřehy, vtipné intervence, v zahradě při grilování jsem schopen vytáhnout existenciální témata a teď, naposled, jsem na S. vybafnul s novým, sofistikovanějším typem chválení.
Jak to vypadá.
Určitě jste si všimli, že vás kdekdo, plyšovým bičem pochvaly, žene nelítostně přesně tam, kam chce, že jo? Nebo možná, že i vy sami se můžete přistihnout, jak sladkými kopanci superlativů a zdrobnělin nutíte své nejbližší, aby dělali do puntíku to, co potřebujete.
Víte co myslím? No musíte to vědět. Cpou to do nás už od malinka. Dám vám příklad.
Dítě si hraje a má kolem sebe roztahaný všechny hračky a věci, který potřebuje, aby mohlo zkoumat svět. Rodič naopak potřebuje mít všechny hračky v bedně, aby dokázal věřit, že ten svět má nějaký řád.
Co uděláme? No to co nás naučili naši rodiče. Spojíme manipulaci se lží a hrou (v horším případě agresí) a jdeme těm malejm svobodnejm ne-řádům po krku.
"Teď musíš jít spinkat broučku, a hračky jdou taky spinkat. Musíme je dát do postýlky." To jsme roztomilí milující rodiče, viďte? Malou, řekněme Zdeničku, milý tón odzbrojí, a je připravena k celoživotnímu zotročení. Pustíme se do toho hned další větou. Zdenička začne nadšeně nosit hračky do bedny, a my ji chválíme: "Zdeničko, ty jsi maminky/tatínkovo nejmilejší zlatíčko." A přidáme láskyplné objetí.
Zdenička je chycená.
Když ji o 20 let později šéf říká: "Teda Zdenko, vy jste opravdu nejšikovnější a nejpečlivější ze všech lidí, co tu mám." Zdenka je bezbranná. Když pak šéf dodá: "Nevadilo by vám, kdyby jste se ještě koukla na tenhle projekt, že ne?" a v ruce má horu A čtyřek, Zdena přikývne, všechno zruší a zůstane v práci.
Je to hodná holčička. Polapená, závislá součástka v soukolí manipulace.
A jak se to dá dělat jinak?
Prostě popsat, co vidíme. Sdílet pocit, který máme a dobře a pravdivě zformulovat oznámení nebo prosbu.
Zdeničce osvícený rodič měl před 20 lety říct: "Když tě vidím, jak nosíš hračky do bedýnky, Zdeničko, mám radost, protože když tu bude pořádek, budu se cítit lépe." Ona by teď byla svobodnou bytostí.
Takhle přesně popsané jsem to přivezl domů ze semináře o nenásilné komunikaci.
Začal jsem s tím hned u večeře. Tam to ještě prošlo.
Místo obvyklého zotročujícího: "Teda zlatíčko to je parádní večeře," jsem nově prohlásil: "Teda, když se podívám na tenhle nazdobený talíř, mám radost a sbíhají se mi sliny. Těším se, jak se dobře najím."
S. se po mně překvapeně podívala a já ji mohl na příkladech vysvětlit to, co před chvílí vám.
Horší to bylo po večeři.
Máme patnáctiletého psíka Káju, kterého večer vynáším v náručí po strmých schodech do ložnice, kde s námi spí v pelíšku u mé postele. Mám tenhle rituál rád a přiznávám se. Zpívám přitom Kájovi infantilní oslavné chvalozpěvy do jeho chlupatých uší.
Oblíbeným evergreenem je "Nejlepší je tenhle psík, co jmenuje se Karlosík" na melodii jedné lidovky.
V novém, upgreadovaném vydání, by to mělo být něco jako: "Když tě držím v náručí a zabořím nos do tvých chlupů, Kájo, jsem dojatý, cítím něhu a blízkost a jsem spokojený, že si mohu naplnit potřebu o někoho pečovat."
No jo, ale zkuste to zazpívat, na pár schodech do ložnice. A na jakou melodii?
Dobře, řekl jsem si, je to pes, komunikace s ním není postavena na slovech. Třeba to cítí přesně tak, jak to opravdu je. A zůstal jsem u dětinské rýmovačky.
Úplně jsem ale narazil v ložnici.
Přitulil jsem se k mé ženě, rukou jsem přejel po hlaďoučké noční košilce, ale místo obvyklého zastaralého a manipulativního pochlebování: "Už jsem tě někdy říkal, že máš nejhezčí zadeček na světě?" jsem použil přesnější, nemanipulativní, formulaci: "Když cítím pod rukou hladkost tvé noční košilky a pod ní obliny tvého těla, jsem vzrušený. Bylo by pro tebe v pořádku kdybychom měli sex?"
S. se ke mně otočila a povídá: "Yaku, prosím tě, mohl by ses vrátit k té staré dobré manipulaci?"
Tak vidíte, prostě to po mně chce! Co mohu dělat?
Musím svoji ženu manipulovat.
yakovo.blog.cz
