Mé okno, ze kterého jsem oškrábala původní lak a bez dovolení rodičů natřela nahnědo. Můj okenní parapet, kde zůstalo otištěné kolečko od víčka po chemických pokusech se sírou a kanagomem. Moji nádherně vylepšenou postel bez noh. Ach, nohy postele. Vidím to jako dnes. Přišla jsem ze školy, tašku jsem odhodila na zem vedle psacího stolu a svalila se na postel. Volný pád byl moc krátký a mě napadlo, že by bylo úžasné, kdybych padala déle.
Okamžitě jsem si do komory došla pro pilu na dřevo a bez dalšího svolení rodičů jsem se rozhodla vylepšit svůj pokoj.
Uřežu své posteli nohy. Měkké polštáře jsem bez potíží vyházela na zem a holou konstrukci postele hravě překlopila na hranu. U třetí nohy, kterou jsem řezala jsem si všimla, že nohy lze snadno vytáhnout. Začala jsem se smát. Ale volný pád příští den, kdy jsem se na postel svalila byl opojný. Ne, má postel bez noh se mi do krabice nevejde.
Autíčko, které jsem v rámci hry se starším bráchou nalepila na šatní skříň si s sebou též vzít nemohu. Plakát Toma Cruise v životní velikosti na stěně a zakázaná fotka ACDC pod ním. Mé krásné knihy, kterými jsem zaplnila police, které jsem rovněž natřela všechny nahnědo. Nahnědo jsem v dětství postupně natřela vše, co v mém pokoji natřít šlo. Vyjadřovala jsem tím svůj první pubertou nabitý názor na temný svět, který mne obklopoval. Hnědý nebyl pouze lustr. Šňůra, která z něho visela a byla zastrčená do zásuvky těsně pod stropem byla dekadentní sama o sobě i bez hnědé barvy. Hnědě jsem natřela pouze zásuvku. I tu zde nechávám.
Nic z toho si s sebou vzít nemohu a zároveň vím, že se teď otočím, otevřu dveře a z pokoje navždy odejdu.
