Často se divíme, že se z těch svých cest vůbec vrátil. Pokaždé, když nám bratranec povídá své zážitky, nemůžeme tomu uvěřit. Všichni u stolu mu visíme na rtech a pobaveně sledujeme, jak v zápalu vyprávění energicky gestikuluje. Každý jeho vtip vyvolá záplavu smíchu a při každé vážnější historce se soucitně ztišíme. Materiálu na pobavení má vždycky dost, protože je pořád někde v zahraničí. Orientální země ho přitahují nejvíce. Hlavně, aby to bylo co nejrozdílnější od naší civilizace.
Dopraví se přímo doprostřed té nejzvláštnější a nejpochybnější městské čtvrti a ostatní nechá na svých instinktech. Jen kdyby ty alespoň za něco stály. V mapě se nevyzná ani za mák, tak ji s sebou radši vůbec nenosí. Spoléhá na to, že poptat se místních bude stačit. „Však ono to vždycky nějak dopadne,“ říkává. Několikrát už ho tohle bláznovství zavedlo přímo na nebezpečná místa.
Vzpomínám si na jeden jeho zážitek z Indie. Všem nám až tuhla krev v žilách, když mluvil o návštěvě zapadlého špinavého bistra. Jako vždycky skoro umíral hlady po bloudění v ulicích ve snaze sehnat večeři, a skončil v prvním podniku, na který narazil. Když si objednával, vtrhla dovnitř parta hlasitých mladíků hledajících nějakou zábavu. Pokukovali po něm, plácali jeden druhého a pobaveně se šklebili nesrozumitelným poznámkám na jeho účet. Jídlo ale bylo pro toho troubu důležitější. Když po dlouhém čekání konečně odcházel s levným sendvičem v ruce, výrostci k němu zamířili, jako by ho chtěli obklíčit. Mistrně se jim mezi ulepenými stoly vyhnul, ale mladíci zrychlovali. Nakonec to skončilo úprkem, zatímco za ním banda zlomyslně pokřikovala. Sendvič se mu při útěku rozpadl a do svého hotelu dobloudil hladový až po půlnoci.
Když domluvil, udiveně jsme zírali. Pobaveně se zasmál našim reakcím a mávl rukou.
„Ale prosimvás, co by to bylo za dovolenou, kdybych u ní nezažil trochu dobrodružství?“
