Den začíná vytažením ze tmy, jež je cítit pánskými chodidly. Pak seběhnutí po schodech, které by, jak to tak vidím, v blízké době měl někdo vytřít, nebo se od nich příště už neodlepím. A je vážně na tom posledním schodu vylité pivo? S podobnou louží jsem měla to štěstí na seznámení minulý pátek v hospodě a rozhodně neplánuji tento zážitek v blízké době opakovat. Konečně čerstvý vzduch venku! Chodník takhle brzy ráno není ještě vyhřátý od slunce, ale nestěžuji si. Všechno lepší než mrazivá ledovka, kterou trpím v lednu.
V téhle čtvrti bydlí hodně pejskařů, takže s ohledem na výtvory jejich čtyřnohých mazlíčků, zdobící celou ulici, jsou ranní cesty vždy poněkud rizikové. Dnes se ale zdá, že mám šťastný den. Přebíhání trávníku v parku ve mně vzbuzuje hořkosladké pocity. Měkká půda je výrazné zlepšení oproti tvrdému asfaltu, ale na druhou stranu pak vyplivuji hlínu ještě další dvě hodiny.
A jsme tady. Už zbývá jen vyjet výtahem do 4. patra, přejít po huňatém koberečku v recepční místnosti (dle mého názoru highlight celého dne) a pak celou pracovní dobu být nervózně podupávána do podlahy, případně pohupována ve vzduchu, když si majitel hodí ležérně nohu přes nohu. Prostě klasický pracovní den. Ale POČKAT! Co to je?! Vážně?! Žvýkačka na zemi? V kanceláři plné dospělých jedinců? Uffgghh, výborný! Tohle ze sebe budu vyšťourávat tak nejméně týden. A to dnešní den začal tak slibně.
