Ve svém životě jsem dosud nepotkala člověka, který by lpěl na pořádku a přesnosti více než má teta Růžena. Snad největší potěchou této přísné, ale zároveň srdečné důchodkyně je uklízení a nepřetržité udržování pořádku. Nikdy nezapomenu na týden, kdy se k nám nastěhovala, poněvadž její byt museli rekonstruovat. Až dosud jsme si mysleli, že vedeme spořádanou a relativně čistotnou rodinnou domácnost, avšak tetička nám svou návštěvou tuto domněnku rychle vyvrátila.
Jelikož mám největší pokoj, bylo jasné, že bude teta spát u mě. Když spatřila onu místnost, kde měla pobývat, jen slušnost a takt staré dámy jí nedovolil, aby něco vytkla mému „pracovnímu bordelu“, jak tomu já říkám.
Vybalila si věci a dobrou hodinu je skládala do úhledného sloupku s takovou pečlivostí a opatrností, jako by šlo o nějaké muzeální kousky, což tetiny oblečky ostatně tak trochu byly.
Druhý den šli rodiče do práce a já do školy. Maminka při odchodu tetu upozorňovala, ať odpočívá a rozhodně nic neuklízí.
„Ále, neboj se, mám s sebou tolika románů, co mi půjčila Vlaďka. To mám na celý rok,“ uklidňovala ji, i když popravdě nikdy nedokázala u knihy dlouho posedět. Tušila jsem, že jakmile se za námi zabouchnou dveře, začne Růža řádit. Nepředpokládala jsem však, že její aktivita bude mít takové rozměry.
Než jsme dorazili domů, stačila všude zamést, vysát, utřít prach z polic, srovnat boty v botníku dle velikosti, poskládat oblečení v šatníku dle barvy a uspořádat knihy v naší staré knihovničce podle abecedy. Nakonec se pustila i do mého pokoje. Štětce, pastelky, tužky, pastely, papíry, složky na papíry, zkrátka vše náhle dostalo své místo. S tetičkou jsme se nechtěli hádat. Myslela to dobře. Přesto na nás poznala mírné rozčarování. Rozhodla se tedy připravit nám večeři, aby si nás udobřila.
Ani při vaření tetičku neopouštěl smysl pro řád. Zeleninu do polévky krájela s mechanickou precizností stroje. Každé kolečko mrkve a petržele nemohlo přesáhnout šíři tří milimetru, pakliže ano, bylo dáno stranou. Brambory nakrájela na pravidelné kvádříky a cibulku na drobné kostičky. I přes zaslzené oči neztrácela soustředěnost, kterou oplývala i při porcování kuřete. Kuchyň se tak na chvíli proměnila v chirurgický sál.
Vše završila přípravou jídelní tabule.
„Jsem netušil, že dnes budeme jíst s královnou,“ podotkl taťka s úsměvem, zasedajíc k připravenému jídelnímu stolu. Pak začala hostina.
Růženka přinesla polévku. Usilovně v ní točila naběračkou, jelikož každý musel mít v talířku s polévkou všechny ingredience a v přesném poměru. Tiše při tom podotkla: „Přesnost nade vše.“
A tím se vždy řídí naše teta Růža.
