 |
| Jana Vaňková, lektorka rétoriky |
Jsme snad na kurzu jógy?
Nikoliv. Jenom se připravujeme s pozvanou lektorkou rétoriky na sobotní autorské čtení na Dobešce.
Naše zlatá a skvělá učitelka tvůrčího psaní Dana hlásí, že má zítra své výtvory číst sedmnáct milovníků a tvůrců spisovatelského řemesla.
„To je velká výzva, vylézt se svým dílkem a s grácií ho přečíst,“ myslím si.
Hlas se mi třásl už jenom v naší malé pětičlenné skupince, natož pak před skvadrou autorů a jejich rodinných příslušníků, kteří se přijdou podívat, kam že to ten člen jejich rodiny chodil a kam to padají ty skvělé investice.
Hlasová rozcvička je zábavná také tím, že sousedíme s cyklodílnou, kam jsou slyšet naše divné zvuky. K "ma mam a" přidáváme vzdychání, které údajně rozpohybuje bránici, onen sval nad pupkem, ještě víc.
Bořek se k vzdychání směje a rudne, když si uvědomí, že je tam jediný muž v hloučku žen spisovatelek a co si asi kluci technici vedle myslí. Mám podezření, že už z toho sumíruje materiál na příští povídku. Po rozhýbání svalů usedáme ke strojům a čteme svá dílka zítřejšího obdivu. Může být naivní myslet si, že větné útvary, již tolika hodinami vysezené, napsané, a kritikou auditoria již vypilované k dokonalosti jsou hotové a lze je vytesat do kamene. Nikoliv.
Pro čtení v pořadu pásem je potřeba ještě chirurgicky řezat. Nebo nechat řezat ostatní do vlastního milovaného dítěte. Dát emoce stranou a vidět, to, co autor sám možná ještě v tuto chvíli nevidí. Že to autorské dílko pozvedne ještě výš k spisovatelskému Olympu. Ostatním se vždy radí dobře. A ještě lepší je přijmout rady ostatních. Jenom díky tomu můžou zítra zaznít skvělé příspěvky s tématy Muži a ženy, Listopad 1989, Bajky…
Dívám se na Danu. Vypadá unaveně, ale natěšeně. Nese na bedrech celou tíhu příprav zítřejšího dne. Asi cítí velkou zodpovědnost, aby bylo vše skvělé. Aby všichni účastníci jejich kurzů zítra mohli zazářit na literárním nebi.
