„Jeď sama, lásko, chci spát. Večer ti to všechno vynahradím,“ mumlá a Elišce se při té představě zvedne žaludek podruhé. Přitom to není tak dávno, kdy se těšila na každičkou společnou chvíli. Matěj byl oproti jiným tak hezký, vtipný, chytrý. Byl vysokoškolák, první vysokoškolák v jejich rodině.
Jaký rozdíl oproti tátovi, který celý život ležel pod auty, z dílny šel do hospody a smradlavý se pak rozvalil s večeří u televize. Matěj jí voněl až k zalknutí. Ne ale po opileckém večírku. Ne, když ji v opilosti vyčítal, že je rajda a že flirtuje s každým chlapem, který kolem ní projde. Bylo to absurdní a snad by to bylo k smíchu, kdyby u toho neřval a nevyhrožoval jí. Vyrazila tedy sama. Babička na ně čekala v restauraci. Už to bylo hodně divné. Když byla rodinná sešlost, tak kromě těch nejkulatějších kulatin se vše chystalo doma. Dnes bylo ale víc věcí divných. Nebyly kulatiny, nebyly Vánoce ani Velikonoce, nebylo nic, co by se dalo slavit. Ale babička tak naléhala, že nakonec všichni slíbili přijet. Trochu zvědaví, trochu naplnění obavami z nevyřčeného.
Máma s tátou už tady také byli. Dokonce i strejda Petr, mámin brácha, se svojí rodinkou. A ti to měli pěkně daleko. Když byla malá, o prázdninách k nim jezdila a vlastně to bylo to nejhezčí, co v dětství zažila. Jednou ji dokonce vzali k moři.
„A kde je děda?“ byla první otázka všech příchozích. Když se dozvěděli, že zůstal doma, zdálo se ještě jasnější, že se něco děje. Co když je nemocný... vážně nemocný. A babička jim to chce říct. Ale že by si k tomu vybrala poměrně drahou restauraci, nalíčila se a hýřila úsměvy?
„Nechceš už nám, mami, konečně prozradit, co se děje?“ položila Eliščina máma zásadní otázku.
„No...“ nadechla se babička a sbírala odvahu pro další slova. „Chci se rozvést.“
Navzdory hlučné restauraci se stůl ponořil do hmatatelného ticha. Sedm párů nechápavých očí hledělo na jejich mámu, tchyni, babičku. Dvě dospělé děti, jejich partneři, tři vnoučata.
„Mami, teď?! Když jsi to vydržela celý život? Vždyť už spolu stejně ani nemluvíte. Vždyť už táta ani tolik nepije. A skoro neřve,“ hledala dcera argumenty a sklouzla pohledem na pivní břicho svého manžela. Tomu na okamžik zůstala ruka s půllitrem trčet ve vzduchu a vzápětí se obořil na tchyni: „A to necháte dědu samotnýho? Dyť sotva chodí. Dyť si ani nakoupit nedojde. A kdo mu bude prát a vařit?“ Přišlo mu to absurdní. Sám nikdy nepomyslel na to, že by ho snad jeho žena opustila. Peníze nosil, nechlastal, jen si zašel na pár piv po práci. A maximálně dva tři rumy k tomu, jako každý normální chlap. Co by ty ženský dneska chtěly?! Co když už tchyni hrabe? Jeho žena jen váhavě přikyvovala a nakonec smířlivě dodala: „Dobře si to, mami, rozmysli.“
Babička na to neřekla nic. Nechtěla všem vysvětlovat, že ticho je stejně ohlušující jako křik. Že zavazovat tkaničky muži, který se pro své ohromné břicho neohne a který místo poděkování zabručí: „Dělej! Myslíš, že se mi chce na tebe koukat?“ je horší, než snášet opilecké nadávky, kterými protkal jejich společný život. Tehdy se ale po vystřízlivění omlouval. Měl i světlé chvíle, kdy si hrál s dětmi nebo ji vzal dokonce do kina. To už je ale dávno.
Jak děti dospívaly, začaly být k tátovi kritické, a to bylo zlé, moc zlé. Tehdy jí říkaly: rozveď se. Ale ona, hloupá, chtěla udržet rodinu. Tak jak to znala z domova. Vždyť její otec byl ještě horší, dokonce mu musela vykat, a nevzpomíná si, že by ji někdy pohladil. A maminka to všechno vydržela, dokonce si nikdy nepostěžovala. A také nechtěla nikdy žádné stížnosti slyšet. Ženská musela vědět, kde je její místo. Obě to věděly. Ale proč? Aby jejich dcery a vnučky snášely totéž? Možná je pozdě pro mě, ale pro ně ne.
Podívala se na syna, který zatím mlčel. Ten jediný se tomu prokletí vzepřel. Tolik na něj byla pyšná, i když v posledních letech si už nebyli tak blízcí jako dřív. Přitom si s ním vždycky rozuměla. Víc než s holkou. Dlouho se jí svěřoval, chodil pro radu. A dlouho ji prosil: „Mami, rozveď se, nemusíš s ním být.“ Neposlechla a on se zatvrdil. Odstěhoval se daleko a zdálo se, že propast nepochopení už mezi nimi zůstane navždy. Teď se ale jejich oči setkaly a najednou to byl zase ten mámin důvěřivý kluk, který se po dlouhé době vrátil domů. Možná by ji rád objal, ale to se u nich nedělalo. A tak se jí jen letmo dotkl a řekl: „Když budeš chtít, můžeš být u nás.“ Eliška to všechno nevěřícně pozorovala. Najednou neměla před očima obětavou babičku, která je pro všechny k dispozici, ale ženskou, která se celý život trápila. A která na poslední chvíli dokázala říct „dost“.
Dokázala by to i máma? prolétlo jí hlavou. Vždycky tátu omlouvala. A co ona sama? Nezdál se jí Matěj mnohem lepší než táta? Opil se jen občas, jen jednou za týden, i když pak to stálo za to. Každý víkend hádky. Čím dál horší. Co z toho, že se v pondělí vracel s kytkou, když se už od úterka bála víkendu. A teď, když čekala dítě, ještě mnohem víc. Bála se, aby jim neublížil. Prý až se malá narodí, vše se změní... Najednou jí bylo úplně jasné, že k lepšímu se nezmění vůbec nic.
Nadechla se: „Taky vám chci něco říct. Budeme mít s Matějem dítě. Ale já... já s ním nezůstanu.“ Pak se otočila k babičce: „Babi, můžeme zatím bydlet spolu.“
