Byl horký den, před bouřkou, a já a moje vzducholoď jsme dohromady vážili míň než ten teplý vzduch. To nám dávalo právo odpoutat se od země a trochu i pocit neviditelnosti. Vznášeli jsme se nad ulicemi, dvorky a střechami města a pozorovali. Nikdo si nás nevšímal. Lidé nejsou zvyklí se dívat nahoru. Chlapeček vlečený maminkou za ruku na nás chvilku ukazoval prstem, ale dostal pohlavek, který jeho pohled srovnal do vodorovna. Letěli jsme výš. Chvíli jsme se potáceli mezi těžkými mraky a při jednom z poryvů větru jsem bohužel vypadl ven. Po chvilce pádu, kdy jsem si ani nic nestačil pořádně promyslet, jsem dopadl mezi luční kvítí a poslední, co jsem pak viděl, bylo vzdalující se prso nade mnou. Prostě jsem se zabil a navíc začalo pršet.
Až na to, že hodinky v kapsičce u vesty ztratily tím nárazem ručičky, je to ale krásné. Podobá se to letu ve výšce, protože vidíte všechno po sebou a máte dostatečný odstup, abyste mohli pochopit. Zaživa pochopit nejde. Vidíte své dětství, tříkolku, na které se řítíte z kopce, že už nestíháte rychost šlapek a vyskočit už nemá smysl. Musíte to ustát a jen šoupete nohama po zemi. První lekce života. Vidíte ten první opravdový polibek, který tak moc chcete a tolik se ho bojíte, protože ho neznáte. Vidíte maminku, jak se modlí, a tatínka, jak bez ní chřadne. A tak to jde dál a dál. Vídíte všechno … a najednou je tak snadné pochopit a hodnotit, když už nepříjde další vteřina, která to, co bylo, může úplně otočit. To za života prostě nejde.
