„Co? Kdo jste? Kde jste?“
„Nad tebou, debílku.“
„Cože? Ty jsi… tohle… j - já jsem mrtvý?
„Že jsi mrtvý? To ne, i když mi občas připadá, že se o to pokoušíš. To je vlastně to, o čem jsem s tebou chtěl mluvit, víš…“
„Počkej! Co jsi zač?!“
„Co asi? Sousedovic Bětka? Ta dnešní mládež…“
„Proč já?“
„Já jsem k tobě jenom přidělený, nejsi ničím zvláštní. Tam nahoře mi řekli, že tě mám strážit, jen se řídím rozkazy.“
„Aha, a proč jsi zrovna tady?“
„Nooo… Je to tak trochu proti předpisům, ale já se na to všechno můžu vysrat.“
„Vy můžete…?“
„Můžeme co?“
„Nadávat.“
„Neměli bychom, ale myslím, že šéfovi jsou jeho zaměstnanci úplně jedno.“
„Chápu, šéfové jsou dost na nic i tady na Zemi.“
„O tom jsem s tebou ale nechtěl mluvit, víš, co kdyby sis ten bungee jumping ještě rozmyslel?“
„Proč?“
„Vy lidé nám to neděláte jednoduchý, jakoby nebylo dost těžký vás chránit před běžným nebezpečím, ale vy ho vědomě vyhledáváte, já pak za vámi lítám jak blázen a nikdo mi ani nepoděkuje...“
„Co je špatného na trošce adrenalinu?“
„Hele až mi u tebe skončí šichta, dělej si co chceš, klidně jdi plavat s žraloky, ale já taky nemůžu být všude. Pokud umřeš když tě hlídám já, můj kariérní pád bude přímo biblický.“
„Dobrá, tak já jim zavolám, že mi do toho něco vlezlo.“
„Fakt dík, máš to u mě.“
„Já ti taky děkuju.“
„Za co?“
„Za to, že jsem ještě naživu.“
