Ztrápené oči matky se marně snažily proniknout houstnoucí mlhou a zahlédnout útlou dětskou postavičku. Kam jen mohla zmizet?
Matka si přitáhla kabát těsněji k tělu a odhodlaně kráčela dál a zoufale křičela do větru jméno své malé dcerky. Vítr jí cuchal vlasy, z očí jí stékaly horké slzy a hrdlo se jí úžilo strachem. Spadané listí jí vířilo kolem kotníků. Barvy podzimu v mlze zšedly a chlad z rukou a tváří se pomalu šířil až do kostí.
Hlavou jí táhly myšlenky temné jak bouřková mračna. Jak jen mohla tak hloupě usnout a zapomenout zamknout? Byla tak moc unavená a Anežka se dnes zdála být klidnější než kdy jindy. Jak dlouho vlastně spala? Pár minut nebo pár hodin? Ví jen, že se náhle probudila chladem, který do místnosti proudil otevřenými dveřmi. Dveře otevřené do kořán ji vylekaly, ale mnohem víc ji vyděsilo, že malou Anežku nemohla nikde najít. Její teplý kabátek stále visel na háčku v chodbě a stejně tak její teplé botky. Jediná Anežčina chybějící věc byl plyšový králíček Péťa, bez kterého se nehnula ani na krok. Ach, bože co se jen stalo? Odešla sama nebo ji někdo odvedl?
Proč se jen odstěhovaly na tuhle bohem zapomenutou samotu? Ani nemohla nikomu zavolat o pomoc. Když vzala do ruky telefon, zjistila, že je to jen mrtvý kus plastu. Proč se ten krám musel vybít zrovna teď. Kdyby jen nebyla pořád tak unavená. Myšlenky jí vířily hlavou jedna přes druhou jako to podzimní listí ve větru.
Náhle se jí zdálo jakoby nedaleko uslyšela zapraskání větvičky. Z blízkých keřů s poděšeným křikem vzlétl pták. Za ohbím cesty se náhle vynořila mohutná mužská postava. Měl na sobě dlouhý tmavý plášť, mohutné ruce měl založené křížem. Ale ne, vypadalo to spíš jako by v náruči nesl nějaký balík a pod jeho loktem se cosi pohupovalo.
Žena zkameněla děsem ve chvíli, kdy rozpoznala, co se muži houpá pod paží. Byl to nepochybně Anežčin králíček. Ochromená hrůzou zůstala stát bez pohnutí na cestě a muž se stále blížil k ní. S každým dalším krokem rozpoznávala další drobné detaily. Balík v jeho ohromném objetí zářil bílou barvou. Když si vítr v jednu chvíli pohrál s bílou látkou, poodhalil pramen plavých dětských vlásků. Ženě v tu chvíli zmizela všechna barva z obličeje. Nohy se jí podlomily v kolenou a její tělo bezvládně žuchlo na zem. Omdlela.
Muž zrychlil své kroky směrem k ženě. Když k ní poklekl, děvčátko stále svíral v náruči. S rozcuchanými vlasy, zarudlými kulatými tvářemi a obočím naježeným do všech stran působil hrozivě. Avšak jeho průzračně modré oči vyzařovaly starost. Uvolnil si jednu ruku a jemně zatřásl s bezvládnou ženou.
„Haló, paní, proberte se. Jste v pořádku?“
Po chvíli pobledlá žena otevřela oči a ustrašeně na muže pohlédla. Nervózně zatěkala pohledem kolem sebe. Hledala Anežku. Pak ji spatřila měkce spočívající v náruči muže. Než stačila cokoliv říct, muž začal překotně vysvětlovat:
„Jestli jste v pořádku, potřebuju pomoct. Našel jsem tohle děvčátko ležet promrzlé, schoulené u cesty. Zdá se být v bezvědomí. Potřebuje rychle do tepla. Chtěl jsem zavolat pomoc hned jak jsem ji našel, ale asi jsem někde ztratil telefon. Vím, že nedaleko odtud by měl být dům.“
Žena dál fascinovaně hleděla na svou dcerku a jen zašeptala: „Anežko, sluníčko moje.“
Po tváři jí steklo několik slz. Vzápětí se však zcela probrala z předešlého šoku a získala svou obvyklou rozvahu. Energicky se zvedla ze země a pronesla: „Vás mi snad seslalo samo nebe. To je moje dcera Anežka. Zmizela z domu, když jsem usnula. Pospěšme s ní rychle do tepla. Bydlíme nedaleko odtud. Doufám, že se nám ji povede brzy přivést k vědomí.“
V duchu si ještě pomyslela: pokud snad ne, tak teď už bude její telefon alespoň trochu nabitý, aby mohla zavolat sanitku. Modlila se však, aby to nakonec nebylo třeba.
Mezitím se už oba vydali svižným krokem k jejímu domku. Muž kráčel ženě v patách a dále nesl děvčátko v náruči. Ve tváři se mu zračila úleva a něha. Pozoroval ženu před sebou, jak jde pevným odhodlaným krokem. Dlouhé plavé vlasy jí povlávaly ve větru a ve zlatých pramíncích se kroutily na zádech jako zlatí hadi.
Zdání její nesmírné křehkosti se vytratilo, avšak muž cítil, že žena potřebuje ochranu. Děvčátko vypadalo jako bledý andělíček, věrná kopie své matky. Jeho srdce bylo jednou provždy lapeno. Je konec jeho toulkám životem, právě našel svůj přístav.
Srdce matky se stále ještě chvělo strachem o dceru. Avšak zároveň se také plnilo nadějí, že se vše dobře skončí. Dodávala jí sílu mužova opora a jeho laskavost, s jakou se ujal její Anežky i jí samé. Teď už mohutného muže nevnímala jako hrozbu, ale v jeho ohromných pažích viděla jak sílu, tak i něhu a ochranu. A nemohla zapomenout na první pohled do jeho průzračně modrých laskavých očí, když se probrala ze mdlob.
V hrudi jí tichounce zacinkaly rolničky právě se rodící lásky
