Světla se blíží lesem k nám a poskakují nahoru a dolů. Ještě nejde rozeznat, jestli jsou to mobily nebo obyčejná baterka. My svoje světla zhasneme a ani nedýcháme. „To bude určitě ten chlap odvedle! Tohle mu patří. Průser,“ zašeptá Terka a přesně to si myslím i já a nejspíš i všichni ostatní. Martin je v největším průseru, protože je právě na konci rozbitého druhého patra „strašidelného domu“ a nemůže tedy rychle utéct. My ostatní solidárně zůstáváme s ním a stojíme ve tmě, ani se nepohneme.
Já a dalších asi sedm mých spolužáků jsme buď uvnitř, nebo v okolí strašidelného domu. Tedy – za denního světla by spíš vypadal jako strašidelná kůlnička na dříví, ale teď, nějaké dvě hodiny po půlnoci a posilněni alkoholem, v něm vidíme prvotřídní hororový dům. Nachází se blízko naší plenérové chaty, kam jsme jezdili pravidelně se střední školou a dokonce pak i s vysokou. Já ho poprvé navštívila ve druháku na střední, kdy jsem se odhodlala jít s ostatními na průzkum.
Tiše jsme zmizeli zpod pergoly, kde se odehrávalo večerní grilování v poslední den plenéru na konci května. Učitelé, kteří nás měli na starost a nebyli z toho vůbec nadšení, se chystali jít spát. Nás osm statečných se rozhodlo využít nestřežené chvíle a vydali jsme se do lesa za zahradou kolem chaty, do tmy, kde tušíme strašidelný dům. Kluci už ho prozkoumali za dne a teď chtějí ukázat ten dům nám ostatním pod rouškou tmy a mě ukecali, ať jdu taky.
Dům stojí nedaleko pozemku chlápka, který se nikdy netváří nadšeně, když vidí, že přijela třída na plenér, ale tenhle dům nejspíš není jeho. Stavení se vynoří před námi, sotva projdeme hustý mladý lesík. Na první pohled nevypadá strašidelně. Je malé, možná studna nebo kůlna nebo tak něco. Sotva ho však obejdeme, spatříme, že bílá omítka je do černa ohořelá a celá jedna zeď je úplně zhroucená. Zřejmě vyhořel a nikdo se nenamáhal tam uklidit. Vlevo je venkovní schodiště vedoucí do druhého patra, které teď napůl trčí do prostoru, kde chybí zeď. Kluci v čele s Martinem se odváží vstoupit na dřevěnou podlahu z trámů, která by každého zdravě uvažujícího člověka odradila svou chatrností a ohořelostí. Na tomto podlaží jsou police plné divných věcí, spíše harampádí, sošek a nářadí. Vpravo je však to hlavní, co člověka zarazí – místnost vysoká přes dvě patra, se zhroucenou zdí i stropem, kde leží velká hromada mírně ohořelých knih. Dominik přijde blíž a vezme jednu z nich. My si nedůvěřivě prohlížíme další. Jsou to brakové knihy, v některých se objevuje něco jako návody na magické rituály, pravý duševní život a podobné bláboly a podivnosti, jiné jsou zase historické nebo náboženské. Zřejmě nějaký sklad šíleného esoterika nebo vyhozené kusy z Levných knih. Pod vlivem alkoholu se tomu nedivíme tak, jak bychom měli, a naše ostražitost si dává pauzu.
Všichni zkoumají dům a já spíše přihlížím a dostávám docela strach. Tohle je fakt divný barák a už bych šla radši zpátky. Navíc je zima a smrdí tu zatuchlina a spálený papír. Všechno je však studené – dům musel vyhořet už před pár měsíci.
Teď jsme zpozorovali světla. Je to zaručeně buď policie, chlápek odvedle, co se chystá zavolat policii, nebo učitelé, kteří rozhodně nebudou nadšení, že tu jsme. Všichni jsou napjatí a rázem střízliví. „Hej, vy jste nás tam nechali!“ Poznávám dotčený hlas Natálie a slyším úlevné vydechnutí ostatních a Martina, jak po vrzající ohořelé podlaze jde ke schodům. Místo policie se z lesa vynoří zbytek naší třídy, co ještě nešel spát. Zkoumáme dům další půlhodinku, než začne být opravdová zima nad ránem, a pak jdeme spát.
Druhý den ráno před odjezdem se na dům jdu podívat znova. Za denního světla je už méně strašidelný, i když pořád podivný, ale teď mi nahání hrůzu spíše pohled na ohořelou podlahu, po které Martin chodil. Má štěstí, že se nepropadl. Knížky a divné věci jsou tam furt, i když už nevypadají tak tajemně. Chodili jsme k tomu domku každý plenér. A i když knížky a harampádí byly postupně uklizené nebo ukradené, napůl zhroucený domeček tam stojí pořád a ještě jsme nezjistili, čí je a proč byl plný knih, ani proč vyhořel.
