Krčila se v ohbí silnice. Nevelká chaloupka se zahrádkou, která po léta pravidelně v závěru týdne ožívala jejich hovorem. Oba důchodci, ona drobnější pohledná paní, on vysoké štíhlé postavy, vždy dokonale upravený. Zářivě bílá košile, volný havelok, volné plandavé kalhoty, čepice s kšiltem. Z kapsy haveloku čouhal nezbytný zápisník.
Každý podvečer se vždy vracel stejnou cestou od lesa zpět do chaloupky.
Ten, kdo ho k večeru viděl se vracet, okamžitě rozehrál pianissimo tamtamy pro celou vesnici.
Tehdy jakoby se nad chaloupkami zastavil čas, chalupáři i příroda ztichla v napětí a v očekávání okamžiku, který se pro osadníky stal každovečerním rituálem.
Pak ticho proťalo pár akordů. Nejprve slabě znějících, hledajících výraz, postupně nabývajících na síle. Rozezněly se v prostoru nad vesnicí, hudební motivy se střídaly, vzájemně se přelévaly, v různé intenzitě tryskaly, bouřily a pohlcovaly vše kolem. I zapadající slunce se chvíli pozdrželo nad obzorem, než doopravdy zapadlo.
A tak, jak se nádhera tónů vzepjala, tak pozvolna utichala, až z chaloupky dozněl i poslední akord.
V tom závěru také zhluboka vydechli i ti, kteří doposud v nábožném tichu stáli u plotů svých zahrádek. Rozcházeli se, ale už se těšili na příští podvečer s vědomím, že se koncert celé léto denně opakuje.
