Byl to úžasnej mejdan! a já si užíval každou minutu i vteřinu. Někdy jsem jen někde seděl a koukal na něco. Třeba na moře, do krajiny nebo na odpočivadle v lese. Seděl jsem a nechal do sebe proudit radost, štěstí a pohodu. Bylo to jako transfuze pohody.
Nikdy jsem to nezažil a teď jsem neměl dost.
Měl jsem to ráno. Měl jsem to večer. Měl jsem to furt.
S chutí jsem si udělal kafe, dolil ho mlékem a teď ho cítil na jazyku, v kruku, v bříšku a pak se rozlilo okolo mne a do mojí hlavy. K tomu toast a do toho nějakej Australan:
"Ahoj. Jak se máš!?"
"Dobře," povídám a taky se ptám, jak mu je. Je to blbá fráze, ale tyhle lidi to říkaj tak, že si vyměníte kus lidské energie. Ale ta energie, co se vrátila, je větší. To samý cítí ten chlap, ženská nebo výrostek.
A tím to nekončí.
Když máte chuť, je to výzva k rozhovoru. Je úplně jedno, jestli jste na pláži, v obchodě nebo u pumpy na benzín. Prostě každej je připravenej si popovídat. A taky je jedno, kolik vám je let. Kluk s míčem je stejně povídavej jako děda na elektrickým vozíku...
