Ve chvíli, kdy se mi do rukou dostala padesát let stará černobílá vojenská mapa a zazněl povel „Běž!“, jsem věděla, že tenhle den nedopadne dobře. Vždycky jsem svůj smysl pro orientaci pokládala za celkem dobrý. Nic extra, ale také nic hrozného. Většina lidí si s tím v životě myslím vystačí. Naneštěstí, má rodina není většina lidí. Táta s mámou byli nadšení do orientačního běhu ještě předtím, než jsme se s bratrem narodili. Vojta, můj bratr, po nich tuto zálibu převzal a já, narozená o tři roky později, jsem se setkala se stejným očekáváním.
Trávit čas odmala v lese s mapou a buzolou není možná úplně klasické dětství, ale já byla spokojená. S mapou mi to někdy nešlo, ale díky mému nízkému věku byl po mém boku aspoň jeden z rodičů, který mi případně pomohl se neztratit někde mezi stromy.
Když už jsem byla starší a do lesa na závodech vybíhala sama, ještě pořád se zdálo, že se se svou orientací v mapě vyrovnám zbytku své rodiny. Nebyla jsem zrovna nejrychlejší a místa na stupních vítězů jsem většinou přenechávala svým soupeřům, ale v tátovi jsem vzbudila dojem, že jsem schopný "mapař" a že zvládnu i těžší závody. To mi mohlo být tak zhruba 12 let.
Stalo se to někdy v zimě, kdy není oficiální sezóna pro orientační běžce, ale během tohoto období se koná série závodů s názvem Zimní liga. Protože jí pořádají a zúčastní se jí hlavně nadšenci orienťáku, jsou jednotlivé závody občas poněkud netypické. Jako třeba zrovna ten, na který mě vzal můj táta.
Celá krajina byla zasněžená, což - jak si můžete domyslet - poněkud ztěžuje orientaci, ale jinak to vypadalo na pěkný den a já si docela věřila, že to zvládnu. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že trasa je dlouhá 10 km (a to přímou čarou, takže si to člověk ještě prodlouží), jsem lehce znervózněla. Ještě pořád jsem si ale říkala: „Kačko, to zvládneš! Nejsi přece úplně neschopná, a když to nepůjde, tak můžeš závod ukončit dřív.“ Nicméně ani to nebyla ta nejhorší okolnost. Mapy, se kterými jsem byla zvyklá běhat, byly vždycky barevné a staré tak maximálně dva roky (aby zmapovaná krajina byla aktuální), nehledě na fakt, že byly speciálně vytvořené pro orienťák. Proto mě již výše zmíněná černobílá a velmi stará mapa tak rozhodila.
Prvních pět kontrol jsem si vedla celkem dobře, nicméně můj postup byl pomalý, a tak mi všichni ostatní závodníci utekli. A pak nastala ta situace, které jsem se obávala. Stála jsem sama uprostřed zasněženého lesa, v ruce mapu (zbytečnou, protože jsem neměla nejmenší potuchy, kde jsem), v kapse poslední tři hroznové cukry a slzy na krajíčku. Mobil jsem s sebou samozřejmě neměla. Bloumala jsem nazdařbůh lesem, oči přilepené k buzole v naději, že mi nějak ukáže cestu zpátky, a opravdové zoufalství mě dostihlo ve chvíli, kdy se začalo stmívat. Mé výkřiky „Haló?!“ a „Je tu někdo?“ vyzněly v temném lese naprázdno.
Protože tady dnes stojím, je jasné, že jsem v lese nezůstala na pospas divočákům, neboť jsem po několika hodinách bloudění konečně došla na cestu a nepamatuji si na větší pocit úlevy, než když jsem slyšela své jméno volané od táty, co se mě vydal hledat.
Takže nakonec vše dobře dopadlo, ale je myslím docela zbytečné říct, že v tu chvíli tátovi došlo, že ze mě žádný orientační šampión nebude a na tyhle závody mě pak už nikdy nevzal.
