Mluví, jakoby se omlouvala.
Andrea ani nedutá, ale vzápětí se ulekne vlastního zmateného výkřiku: „Kdo to je? Kdo jsi?“
Ale kupodivu necítí z této tajemné osoby v bílém rouchu, která se nad ní tak znenadání zjevila žádný strach. Je to od pohledu laskavá žena se smutným výrazem a je z ní cítit vyrovnanost a vnitřní síla.
Rychle až naléhavě chce Andree něco sdělit.
„Nebojím se ničeho, jen o ty moje milované děti...” Nedokončí větu.
„Na, vezmi si,“ vztahuje ruku k Andree a něco jí podává.
„Co to je? Proč mi to dáváte?” zareaguje se stažených hrdlem Andrea, ale rychle vztahuje ruku k dárku, aby si to tajemná návštěvnice nerozmyslela.
V ten moment se neznámá dárkyně začala ztrácet a zahalovat do mlhy a o několik minut hlubokou noc i živý sen rozkrojilo nepříjemné vyzvánění telefonu.
„Ano, u telefonu, jsem to já, zemřela ve spánku, neměla bolesti, děkuji,“ opakoval Marek něčí hlas a pustil telefon na zem. Dal si ruce do dlaní.
Andrea vyskočila v hrůze z postele a padla Markovi do náruče. Jeho obličej pokřivený bolestí spočinul bezradně na hrudi milenky.
Z perspektivy jejích dvaceti odžitých let nešlo tuto tragédii pochopit, ale něco hrozného se stalo, to cítila.
Umřel člověk.
Co to ale je ztratit blízkého člověka, ženu, se kterou její milenec strávil přesně délku jejího života a matku svých dětí, to bylo nad její chápání. To jí nemohl nikdo vyčítat. Ona s ním byla tři měsíce, milovali se, byl její. Fyzicky. Myslela si, že je její. O Zitě téměř nemluvil. Kyž tak jen s povzdechem, ze kterého asi zjednodušeně cítila, že mu žena, jak ji nazýval, dělá jen starosti.
Kdežto Andrejka byla jeho láska, která mu vdechla život.
Teď kvůli té druhé pláče, pláče kvůli jiné.
Cítí se zmatená a zrazená.
Ona ho strašně milovala, celým svým mladým nezkaženým srdcem a on jí zahrnoval tím, co ještě nikdy nepoznala. Pozorností, kterou umí dát jen zkušený chlap. Této pozornosti se mladá holka nedočká od vrstevníka.
Stínem na jejich vztahu jim byla jenom nemocná žena, které Marek posledních pět let dodával sílu a pomáhal jí bojovat o život.
Od léta, kdy potkal Andreu, se v něm zase probudil chlap.
A znovu začal plánovat budoucnost, Zita v ní zahrnuta nebyla a naopak Andreu povýšil na bohyni. Byla na vrcholu životního blaha, připadala si jako princezna. Dělal, co jí viděl na očích. Sám znovu zažíval drobné radosti. Zdravý smích své partnerky, zdravé tělo, drobné životní radosti, kerých si člověk ani nevšímá. To bláznivé a nespoutané mládí mu dodávalo sílu. Znovu se nadechl života. Mohl mu to někdo vyčítat? Mohl. Kdo to nezažil.
Píchnout morfium na noc, zavézt na kontrolu na onkologii, domů, úkoly s dětmi, do firmy, povzbuzovat, pomáhat, dodávat sílu a stále dokola den po dni, měsíc po měsíci, rok po roku – bez nároku na slzy.
A v okamžiku, kdy už se stav Zity stabilizoval a přišla do rodiny naděje, nemoc se vrátila. Byla tu znovu a zaútočila ještě razantněji. Zestárl, rezignoval, ale neplakal.
Chlapi přece nepláčou.
Zatvrdl a pak potkal mladou hledající Andreu.
Někdy se Zitou do nemocnice jezdil firemní řidič. Vzpomínal, že vždy když jela nazpátek, chtěla zastavit v malém krámku u cesty. Vešla pomalým krokem a koupila dva balíčky bonbonů. Prodavačka už ji znala.
„Taková mladá chudinka, ten svět je tak nespravedlivý. Toho ožralu, co tu furt chlastá a otravuje všem život, Bůh u sebe nechce. A takovou krásnou mladou holku, nechá umřít,“ brblala.
„Možná bůh nechce poslouchat ty jeho oplzlé řeči, to je tady dobré, tak akorát pro nás,“zařechtala se bezzubá brigádnice.
„A co bude vdovec dělat s děvčátky, vždyť ještě nechodí ani do školy? To jsou tragédie,“ přemítala prodavačka a pohřbívala Zitu zaživa za jejími zády, když tam byla naposledy.
„Jak může chlap sám vychovávat holky? No řekněte?“ Její milované děti. Zitiny děti.
„Marku! Tvoje žena mě navštívila, ona o nás musela vědět,“ vykřikla Andrea. Marek zdrcený z par minut přijaté zprávy nic nechápal. Andreu miloval, ale své ženě ani náznakem nedal najevo, že s ní nepočítá.
To přece nemohla vědět. Staral se do jejího posledního dechu. Téměř posledního. Poslední noc s ní nebyl.
„Zita tu dnes v noci byla, našla si mě. Něco mi chtěla předat, vše bylo tak prchavé...Nemohu si už vzpomenout., co to bylo.”
Zcela probraná se teď snažila rozpomenout na všechny detaily snu, který nebyl snem, o tom byla přesvědčená.
Pocházela ze silně věřící rodiny a moc dobře si pamatovala různé historky, které se doma vyprávěly, a ze kterých mrazilo. Jako dítě se jich bála a nechtěla pak spát sama v pokoji. Dnes má stejně mrazivý pocit, tento sen byl za tajemnou hranicí bytí. Ještě teď má husí kůži. Pamatuje si, co jí vyprávěl dědeček o svém bratrovi, který padl v I. světové válce na italské frontě. Těšili se na něho doma. Hlavně mladší sourozenci se ho nemohli dočkat. Jedno odpoledne maminka zahlédla postavu svého syna, jak přichází z humna. S radostí vykřikla: „Lozja je tady!“
A do dětí jako když střelí, všechny mu rázem běžely naproti. Kromě větru, který zlověstně svištěl kolem okenic a točících se žlutých listí, bylo ale humno smutně prázdné. Zklamaná děcka se ze vzteku mamince smály, že špatně vidí. Ta od té chvíle seděla na zápraží a nemluvila. V myšlenkách byla se svým synem.
Za několik dnů přišel pošťák s telegramem a potvrdil její mrazivé tušení - milovaný nejstarší syn Lojzek je mrtvý. Zahynul právě v den, kdy se jí zjevil v humně.
Teta z tatínkovy strany, když byla malá, se jedno ráno vzbudila a tvrdila, že u ní byla v noci vídeňská babička Hedvika. A nenechala si to vymluvit, přestože už jí bylo dost roků na to, aby věděla, že tam babička být nemohla.
Všem povídala, jak měla babička krásné vyšívané černé šaty s velkým kloboukem a usměvavá odjížděla do rodné Vídně. Později přišla zpráva, že Hedvika v tu noc zemřela a celá rodina nepochybovala, o tom, že se přišla naposledy rozloučit se svojí jedinou vnučkou.
Takových příběhů se na vesnici povídalo spousta, a také se jim věřilo.
Marek byl pragmatik, tyto věci ho nikdy nezajímaly a smál se jim. Babské kostelní řeči. Věřil jen sám v sebe a vše, co se dá rozumem vysvětlit, tomu ostatnímu se smál. Andrein sen ho kupodivu velmi zaskočil a v zápětí propukl v neskrývaný pláč.
Po letech si dovolil tento luxus a rozplakal se. Andreu to naštvalo. Nechápala proč pláče, má přece ji, co se změnilo? Je přece největší láskou jeho života, jak jí často opakoval.
Nevěděla, že ji má rád. Tu druhou. Manželku, která byla stará a na obtíž.
Andrea si od té doby, co si začala uvědomovat své ženství,vždycky připadala krásná a přitažlivá, necítila konkurenci. Konkurence prostě neexistovala. Obzvláště by ji nehledala v ní, přece by někdo nedal přednost uvadající unavené ženské. Letos se měla dožít čtyřiceti. Nepředstavitelné nekonečno pro dvacetiletou.
Nenapadlo by ji, že mezi mužem a ženou může existuje i jiná láska. Ne fyzická, ono to už kvůli zdravotnímu stavu Zity dlouhou dobu nepřipadalo v úvahu, to se jí Marek, už na začátku svěřil, ale rád ji měl. Takovou láskou, na kterou si Andrea bude muset ještě počkat, pokud bude mít to štěstí a bude jí dovoleno poznat tento rozměr vzájemné lásky korunované láskou rodičovskou.
Byla ze všeho zmatená a něco ji začalo bolestně pálit na duši. Něco, co nedokázala ve svém mladém věku rozšifrovat. Ani návštěva ze záhrobí ji tak nerozrušila.
Naráz se tu objevila nečekaná konkurence v podobě mrtvé Zity. Přesto v luxusním hotelovém pokoji teď byli tři a Andrea začala žárlit. Na ten neznámý druh nepoznané lásky, kterou Marek cítil ke své ženě, a která přesahovala její dvacetileté chápání.
