Sedíme v knajpě U Rezavé kotvy. Venku ubývá světla, nám přibývají zářezy tužkou na tácku. Znatelně se vylepšuje nálada. Naše stará putyka je Anči - kulaté báby, nikdo ji jinak pojmenovat nezná. Je to bodrá i protivná a taky kulatá šedesátnice, a možná i mladší. Nosí nám zlatavý mok a někdy i futrovaný panáky vodky a rumu. Málokdo si tu dává víno nebo něco lihuprostého.
Ze zdí na nás slepě zírají vykulené oči hlav rybích dravců, jimž vévodí žralok kladivoun. Klenutí stropu podpírají dva sloupy, které lemují staré zaprášené rybářské sítě, žádný silon. V rozích (sotva) stojí invalidní věšáky, jež by neunesly námořnický mantl. Kabáty věšíme na skoby nebo židle. Sedíme u dlouhých, masivních, pořezaných a jakoby časem zjizvených stolů s lavicemi kolem místnosti a čtyřmi uprostřed. Malá okna hledí přes osiřelé květináče do tiché, večerní ulice. Z těžkého řetězového lustru mžouravé světlo sotva dosvítí na kupodivu čistou, cihlami dlážděnou zem.
Naléváme do sebe moudrost světa, rozhazujíce rukama na podporu argumentů. Občas koukneme štiplavým, doutníkovým oparem ke kovovému výčepu vedle dveří, odkud kolébavě připlouvá Kulatá bába s novými štandlíky.
