 |
| Autor: Frankie Fouganthin |
„Jasně, proč bych nebyla?“ odpovím zlehka a moc ráda, že má zájem. „Vole, jsi ve Stockholmu, v centru je teroristický útok, koukni na zprávy!“
Krve by se ve mně nedořezal. Najednou ten divně rušivý zvuk v sále přeidentifikuji z hlučné vzduchotechniky na vrtulník, a druhý, a třetí. Rychlé čtení zpráv z mobilu na BBC ruší blížící se houkačky a příchod dámy středního věku, která bez váhání přebírá mikrofon mluvícímu uprostřed věty.
Šéfka bezpečnosti hotelu nám profesionálním a však třesoucím se hlasem oficiálně sděluje situaci, která se odehrála pouhých 100 metrů od hotelu. Doporučuje nevycházet, hotel je v současné době to nejbezpečnější místo, kde se můžeme zdržovat.
Mám tři vteřiny před omdlením a mé oči hledají na podiu sedícího Oryho. Překvapivě klidným pohledem na mě kývne, seskočí, vezme mě za ruku a anglicky, mile, ale jasně rozkáže: „Musíme odsud, co nejrychleji na letiště!“.
„Ale Ory...?“
„Věř mi, pojď! Kde máš kufr?“
Byla jsem připravena, na letiště jsem měla v plánu jet před půl hodinou přímo z konference, když mě Ory potkal na chodbě a přesvědčil mě jít s ním na diskuzní panel, který vedl a jet pak spolu směr letiště na let Praha. Kufr jsem měla u sebe, po cestě k východu jsme vyzvedli ten Oryho a mířili ven. Oryho znám přes patnáct let z konferencí. Poté, co se oženil s Češkou a přestěhoval do Prahy 5 let nazpátek, jsme se začali pravidelně stýkat na rodinných akcích a dovolených.
Následovala jsem ho. Asi přirozená autorita? Přeci jen pochází z Izraele, kde pravidelně muži podstupují vojenský trénink i v dospělosti a hrozbu válečného konfliktu už snad každý Izraelec bere jako denní chléb.
Před hotelem se nás portýr snažil přesvědčit nevycházet. Ory slušně poděkoval a my vyšli ven, vstříc zmatku, troubících aut a davu lidí pospíchajících přímo naším směrem pryč od centra.
„Ježiši, a co teď?“ pomyslela jsem si.
Hned před námi zastavil bílý Mini-Cooper na červenou, uvnitř na nás mával Claus. Pohledný Dán stejného věku, se kterým spolupracuji pár let. Blíže jsme se neznali, jen pracovně. Ze staženého okénka volal „Na letiště?“ a rychle pobídl svého obtloustlého spolujezdce otevřít nám dveře.
Náš nástup do třídveřového pidi auta musel být rekordní, dodnes nechápu, jak jsme se tam narvali… i s kuframa! Pocit to byl až ulevující, Claus mi v tu chvíli přišel jako poslaný z nebe.
„Jeď, jeď, jeď!“ chtělo se mi křičet. Ta červená trvala věčnost. Pohledem z okna jsem začala vnímat ten zmatek venku. Paní s blond vlasy úhledně staženými do culíku, v lahvově zeleném kabátu utíkala v silonkových punčoškách po dlážděném chodníku, své boty na podpatku držela v ruce a nervózně se ohlížela za sebe. Chtěla brečet, z tváře ji sršela naprostá bezradnost. Blízko telefonní budky odhodila boty, aby pomohla jiné paní s kočárkem a asi tak 4 letým chlapečkem přejít na druhou stranu. Pohled na paní mi přerušil náhle utíkající dav. Lidé splašení běhali všemi směry, nekontrolovatelně vbíhali do silnice, skákali přes auta, strkali do sebe a utíkali nevědíce kam. Někteří se snažili dostat do hotelu, ale ten uzamkl dveře a nikdo zvenčí již nebyl vpuštěn dovnitř.
„Panebože!“ zakřičela jsem. „Co se děje?“
Claus na nic nečekal, šlápl na plyn a přes červenou se rozjel z centra směr letiště. Všichni jsme mlčeli a statečně ignorovali, a vlastně i podporovali, porušování dopravních předpisů. Ve stresu a rozhlížející se na všechny strany, jsem konečně zavolala domů. Neudržela jsem slzy. Našim už jsem pak jen napsala SMS
„Jsem ve Stockholmu, byl tu teroristický útok. Jsem v pořádku, uháním na letiště, snad ho nezavřou.“ Vjezd do tunelu jako sjezd na hlavní dálnici symbolicky oddělil nebezpečí a snad již klidnou cestu domů. Z rádia vnímáme kusé informace o pozastavení veškeré veřejné dopravy.
Postupně mi dochází mé šťastné rozhodnutí zůstat s Orym v hotelu o půl hodiny déle. Byla bych bývala nastupovala přesně ve stanici, kde nějaký ten blázen najel dodávkou do ubohých lidi. Možná bych zůstala ve vlaku někde uprostřed cesty s totožným výrazem paní z ulice v zeleném kabátě.
Ory mě z mých myšlenek náhle vyrušil poklepáním na nohu se slovy klasického židovského černého humoru Orymu vlastním: „Už je to dobrý, Katko, máš naprosto přirozenou reakci Evropana, který právě prožil svůj první teroristický útok!“.
(Příprava na Kurz tvůrčího psaní podle Lustiga, Kateřina Milfaitová, Březen 2019)
