Je to čím dál těžší, podkopávat její sebedůvěru. Fakt pro mě začíná být velký soupeř. Dřív stačilo, abych jí řekl: „Tohle je fakt obtížný. To ty nemůžeš zvládnout.“ Nebo: „Co blbneš, když s tím půjdeš ven, tak si všichni pomyslí, že si se zbláznila. Vždyť je to trapný.“
Od té doby, co na sobě začala pracovat, myslím tím ranní cvičení, plánování, vizualizace a takové ty rituály, dělá mi to čím dál tím těžší.
Ale moje chvíle ještě přijdou. Mám totiž novou taktiku.
Pozor, už je to tady! Chystá se na běžky. Jakou trasu si dnes vybere? Hmm, ten kratší okruh. To je dobrý, tam je pěkný, táhlý kopec, který se ke konci pěkně zvedá. To bude to pravé místo pro můj útok.
Začínám taktizovat: „Tak pojď děvče, to zvládneš. Sníh není sice moc ideální, ale to bude dobrý.“ Chlácholím jí.
Vše jde podle plánu. Hezky jí to jede a blíží se k prvnímu kopci. Docela svižně ho vyjede, cítí se v pohodě a už nastupuje na ten dlouhý, nepříjemný kopec. To je moje chvíle: „Tak tenhle kopec ti dá pěkně zabrat. Sníh se stále zhoršuje, vůbec to nejede. Těžknou ti nohy. Síla v rukách ubývá. To prostě nedáš.“ Super, funguje to.
Zastavuje a začíná být lehce frustrovaná. No to si ještě zopakujeme, na to se těším.
Ale pozor! Co se děje?
Rozjíždí se… Ach jo, už s tím zase začíná. Ta její přítomnost. To její pozorování svých nohou, rukou a všech těch pocitů. Nabírá energii, chytá rytmus.
Proti tomu nemám šanci. „Hej, to nesmíš!“ snažím se zachránit. „ Přeci nemáš sílu! Nohy bolí!“ Nic, neslyší mě. A už jsme na vrcholu kopce, blaženě se usmívá. Vyhrála.
No nic. Tento útok nevyšel, tak snad někdy příště. Třeba až bude chtít psát nějaký článek. Já se nevzdám!
