Každodenně stejný obrázek – rozložitá stoletá lípa, u ní špinavě šedě zbarvené napajedlo s korytem, kam si každá z nás rozšafně dojde v době, kdy ji ovládne žízeň. Veliké buličí oči přejíždějí krajinu. Spokojeně přežvykuje.
Přes hřbety svých družek přehlíží na červené střechy chalup, kde jako první kraluje široká střecha polorozpadlého statku, do kterého se večer co večer vracejí.
Nebe bez mráčku se klene nad krajinou, horizont lemuje pás lesa, přes pole přehopkává zajíc. Z dáli je slyšet hukot přejíždějících aut.
Slunce na zenitu oblohy, ve vzduchu je cítit pouze slabý pohyb vánku. Velebné ticho.
Spokojeně přežvykuje.
