„Budeme mít miminko,“ oznámila tehdy Martinovi jako důkaz toho, že teď mají opravdu vše, co by mít měli – rozjetou kariéru, procestovaný kus světa, auto, krásný byt a teď i dítě na cestě. I to se jim podařilo hned, jak po něm zatoužili. A když se Amálka narodila, nebylo šťastnější dvojice pod sluncem.
I dál žili tak, jak se má. Tak proč se, sakra, začalo to všude skloňovaný štěstí vytrácet?! Ellen se vidí, jak donekonečna vytáčí Martinovo stále obsazené číslo. Přece není možný, aby dvě hodiny telefonoval... Konečně uslyší jeho nervózní hlas a spustí: „Kde jsi? Už jsi tu měl dávno být. Zapomněl si, že hlídáš Amálku? Nebo se ti to zase nehodí? To jsem si tu španělštinu nemusela platit, když tam skoro nechodím. Ale já tam chci chodit, rozumíš? To je tak těžký pochopit, že mě nebaví pořád sedět doma a čekat, kdy se milostivě objevíš? Slyšíš? Tak řekni něco...“
„Jak můžu něco říct, když mě nepustíš ke slovu?“
„Tak já tě nepustím ke slovu! Jestli to nebude tím, že ty se mi vůbec neozveš. Dyť mi ani ten pitomej telefon nebereš. Dávno jsi tu měl bejt a ani nezavoláš...“
Martin využil chvilky, kdy se potřebovala nadechnout, a zašeptal: „Táta umřel.“
Ellen se zarazila, aby vzápětí znovu zaječela: „A proč jsi mi nezavolal?!“
Na druhé straně se ozvalo ticho.
Ellen si tu scénu vybavuje do detailu. Chovala jsem se jako kráva, proběhne jí hlavou. Sice se tenkrát Martinovi omluvila, snažila se mu být oporou, ale když pochopila, že si ke vší práci naložil na záda ještě péči o svojí matku, vztek se brzy vrátil. A byl čím dál větší. Cítila se opuštěná, nemilovaná, nedoceněná. A příliš nepřemýšlela nad tím, že Matěj se cítí přetížený, nepochopený, nemilovaný.
Na den, kdy Amálka nastoupí do školky, se Ellen těšila jako na smilování. Ale už o týden později ležela malá doma v horečce. „Nemohl by sis vzít paragraf?“ naléhala na manžela. „Přece nemůžu zůstat doma po týdnu v práci.“ Martin si vzal paragraf. Když přišla domů, hrál si s Amálkou, měl uklizeno a dokonce něco nachystal k večeři. Snad čekal, že ho pochválí, když se jednou snažil. Jako kdyby ona to nedělala tři roky. Pravda, někdy na malou i na něj ječela, na úklid měla paní a vařit ji moc nebavilo, ale to přece nic neznamená. Nežije pro to, aby byla něčí pečovatelka. A kdyby přišel Martin někdy dřív z práce, mohli by to udělat spolu. Ale on jel raději k matce.
„Ahoj mami, přivezl jsem ti ten nákup. Ale chvátám. Už je pozdě a vezu nákup i domů, ať máme co k večeři,“ volal Matěj den co den mezi matčinými dveřmi s pokusem o úsměv. „Tak pojď aspoň na chvíli,“ lákala ho máma a on měl špatné svědomí. Pořád měl špatné svědomí. Práce mu už dávno přerůstala přes hlavu a doma byl jak ve svěrací kazajce. Nikdy se nemohl zavděčit všem ženám svého života současně. Nejlíp mu bylo, když byl sám s Amálkou. Ta mu nenadávala, nevyčítala, nebyla naštvaná. Jen s ní měl pocit, že ještě žije.
Ellen se podívala na hodinky, pořád byl ještě čas. Ještě dlouho po tom, co začala Amálka chodit do školky, byl čas začít žít jinak. Ale jak? To vlastně ani jeden z nich nevěděl. Nebo o tom jen nepřemýšleli. Nebo si to prostě neřekli. Ale vždyť jsem se snažila, běželo jí hlavou. Vlastně jsme se všichni snažili. Oni i tchyně prodali byt a koupili domek. Vzali ji k sobě. Bylo to jednodušší, i když ty dvě se nikdy moc nemusely. Obě chtěly mít poslední slovo. Ale dlouho to nějak fungovalo, zvlášť když zrovna nebyly žádné problémy, když nebyl nikdo nemocný, když odjeli na dovolenou. Ujet hodně daleko, nic neřešit, to je dlouho vracelo k sobě. Pořád si měli co říct. Ale stejně je to před všedními dny nezachránilo. Vlastně se vůbec nic nestalo. Žádná tragédie, žádná nevěra, žádné dluhy, prostě nic. Veliké nic se proměnilo v hrozivé něco, co zaplnilo každičký koutek v jejich domě, v jejich životě. A tak se rozumně dohodli, že velké štěstí už skončilo.
Martinovo „Ahoj!“ se rozlehlo po studené chodbě soudu a vytrhlo ji ze zamyšlení. Slušelo mu to, i když bylo vidět, že je unavený. „Tak co?“ položil jí nesmyslnou otázku. Pokrčila rameny. Chtěla se ho zeptat, jestli je šťastný, jestli se těší na znovunabytou svobodu, ale věděla, že by to znělo jízlivě, a tak to raději spolkla. Všechna slova už byla zbytečná. Už bydlela jinde. Na všem se dohodli. Jako vždycky. Dokonce i na střídavé péči, kterou si přál. Život půjde dál, i když nebudeme spolu. Ale přece pořád můžeme, prolétlo jí hlavou. Můžeme to zkusit trochu jinak, bez věčných bojů kdo z koho, bez nesplnitelných očekávání. Můžeme z toho ničeho, co nám zbylo, udělat něco nového.
Ellen se na Martina podívala a najednou uslyšela svůj hlas, který mu říká: „Moc mi chybíš.“
