Život houby – napsala Jitka Tužová

Hmm, tak to jsem si vyrostl na přímo prominentním místečku. Stojím si uprostřed paloučku, který je ráno zalitý sluncem a zbytek dne je v jemném stínu obrovských borovic. Jsou to takoví klidní a přímo majestátní velikáni. Lehce se pohupují a vytváří tu klima akorát tak pro mě. Hovím si, je po dešti a moje noha sílí a klobouk se mi krásně leskne. Jen kdybych na něm neměl ty zbytky staré trávy. No nic. Čekám, že se někde kolem mě vylíhne nějaký ten bráška, sameťáček. To bude prima, když nás tu bude víc.
Zatím se kochám pohledem na zrající borůvky. Moc jim to sluší, když jsou takové baculaté a tmavé. Občas skrz tu jejich zahrádku proběhne srnka, nebo zajíc. Doufám, že si mě on nebo veverka nevšimnou. Slyšel jsem, že si do nás rádi hryznou. Ale koho opravdu nemám rád, jsou slimáci.
Ale co se to děje? Něco mi sundává trávu z hlavy. Už jsem si na ni zvykl, občas to bylo i praktické.
Pomoc! Odkrajuje mě od mého podhoubí.
Ach jo. Tentokrát mi ten trs trávy na klobouku jako maskování nepomohl. Už se houpu s ostatními kamarády v košíku nějakého houbaře.