Soused se přiřítí a už ve vratech volá: „Jsou u vás kluci? Filip nepřišel na oběd.“
Trávím týden na chalupě s mým pětiletým synem, který se bez kamaráda od sousedů ani nehne. Slyším se, jak odpovídám: „Ne, nejsou. Já myslela, že jsou u vás.“
Nastává chvíle ticha. Během vteřiny se probereme z mírného šoku a hned plánujeme, kam je půjdeme hledat. Já vyrážím na palouk nad naším domem. Potom kolem skal a lesem dolů ke starému mlýnu. Soused si to míří ke splavu na potoce.
„Než to celé obejdu, budou určitě už doma,“ uklidňuji se.
Voláme, chodíme po jejich celém rajonu a nic. Nejsou nikde, ani u potoka, ani na skalách.
Začínám cítit paniku a v tu chvíli mě napadá brod. Kluci to tam mají rádi, ale vždy tam chodíme společně, i když je dost mělký.
Společně se sousedem míříme kolem bývalého konzumu směrem k lávce, ze které je na brod přímo vidět.
Už jsme skoro u lávky, když na druhém břehu spatřím dva malé naháče, jak si hrají na hromadě písku.
„No já ho přetrhnu jako hada!“ říkám si. Ale vzápětí se brzdím: „Hele Jíťo, zpomal! Jsou celí a zdraví. No jo, ale jak mám reagovat? A proč jsou nahatí?“ Mozek i srdce jedou na plné obrátky.
Blížíme se ke klukům; jsou zabraní do stavění z písku, takže nás ani nevnímají. Slyším souseda, jak rázným hlasem říká: „Co tady chlapi děláte?“ Kluci zvednou hlavy a s úsměvem a blažeností na tváři sdělují: „My si tu hrajeme, stavíme tunely.“
Já jsem schopná ze sebe vypravit jen: „No a proč jste nahatí, kde máte oblečení?“ Byla jsem sice šťastná, že jsme je tak rychle našli, ale srdce mi stále ještě bušilo. A popravdě, co mě v tu chvíli fakt zajímalo, bylo to, proč jsou nahatí. Jiřík hbitě a s vážností odpověděl: „My jsme spadli do vody, tak teď čekáme, než nám uschne oblečení.“
Otočila jsem se a na trávníku, vedle fůry písku, byla dokonale rozložená dvě trička a dvoje kraťásky, tou dobou už suché a vyhřáté od sluníčka.
To mě i souseda absolutně odzbrojilo. Zmohla jsem se jen na: „Víte, jak jsme se o vás báli?! Mazejte se oblíct a jdeme domů.“
Vracíme se zpátky do pohody a klidu naší chalupy v podzámčí.
Trávím týden na chalupě s mým pětiletým synem, který se bez kamaráda od sousedů ani nehne. Slyším se, jak odpovídám: „Ne, nejsou. Já myslela, že jsou u vás.“
Nastává chvíle ticha. Během vteřiny se probereme z mírného šoku a hned plánujeme, kam je půjdeme hledat. Já vyrážím na palouk nad naším domem. Potom kolem skal a lesem dolů ke starému mlýnu. Soused si to míří ke splavu na potoce.
„Než to celé obejdu, budou určitě už doma,“ uklidňuji se.
Voláme, chodíme po jejich celém rajonu a nic. Nejsou nikde, ani u potoka, ani na skalách.
Začínám cítit paniku a v tu chvíli mě napadá brod. Kluci to tam mají rádi, ale vždy tam chodíme společně, i když je dost mělký.
Společně se sousedem míříme kolem bývalého konzumu směrem k lávce, ze které je na brod přímo vidět.
Už jsme skoro u lávky, když na druhém břehu spatřím dva malé naháče, jak si hrají na hromadě písku.
„No já ho přetrhnu jako hada!“ říkám si. Ale vzápětí se brzdím: „Hele Jíťo, zpomal! Jsou celí a zdraví. No jo, ale jak mám reagovat? A proč jsou nahatí?“ Mozek i srdce jedou na plné obrátky.
Blížíme se ke klukům; jsou zabraní do stavění z písku, takže nás ani nevnímají. Slyším souseda, jak rázným hlasem říká: „Co tady chlapi děláte?“ Kluci zvednou hlavy a s úsměvem a blažeností na tváři sdělují: „My si tu hrajeme, stavíme tunely.“
Já jsem schopná ze sebe vypravit jen: „No a proč jste nahatí, kde máte oblečení?“ Byla jsem sice šťastná, že jsme je tak rychle našli, ale srdce mi stále ještě bušilo. A popravdě, co mě v tu chvíli fakt zajímalo, bylo to, proč jsou nahatí. Jiřík hbitě a s vážností odpověděl: „My jsme spadli do vody, tak teď čekáme, než nám uschne oblečení.“
Otočila jsem se a na trávníku, vedle fůry písku, byla dokonale rozložená dvě trička a dvoje kraťásky, tou dobou už suché a vyhřáté od sluníčka.
To mě i souseda absolutně odzbrojilo. Zmohla jsem se jen na: „Víte, jak jsme se o vás báli?! Mazejte se oblíct a jdeme domů.“
Vracíme se zpátky do pohody a klidu naší chalupy v podzámčí.