„Teda – teoreticky bys měla,“ říkala máma, „ale děckám posledně účtovali normální jízdné, i když chtěly pásma.“ Co už, já byla rozhodnutá bojovat za svá práva. Koneckonců jsem dospělá, takže bych snad nějakou menší argumentační bitvu měla zvládnout. Navíc, co jiného mi při stavu peněženky zbývá, že ano.
Po kolejích mezitím dorachotila dvouvagónová lokálka. Tyhle malé vláčky mám ráda, ale tentokrát ze své sedačky poněkud nervózně sleduju informační tabule hlásající, že cestující má povinnost si jízdenku PID označit. Na druhou stranu – je více než zřejmé, že tu pásmové jízdenky platí. A tečka. Akorát já žádnou zatím nemám.
S ubíhajícími stromy, kopečky a osamocenými domky nabíhá i moje nervozita. Tak kde je ten průvodčí?! Už jsem chtěla mít případnou hádku z krku.
Po deseti minutách přišlo prozření – vlak je bez průvodčího. Běhalo to na té samé informační tabuli, jako nutnost označení jízdenek. Bravo, všímavá Eliško.
Tep tedy poněkud opadá, čeká mě přestup ve Zdicích a to je přeci jen větší nádraží, takže si koupím normálně jízdenku u okénka. Což o to – větší budova to je, ale stejně beznadějně prázdná, jako ten krcálek v Jincích. V mé hlavě se začínají rodit scénáře, jak na mě budou všichni zírat, až mi průvodčí nebude chtít prodat pásmovou jízdenku a já mu řeku, že na žádnou jinou prostě nemám peníze. Jak mě vysadí na nejbližší zastávce. Že to bude trapas. Návazný vlak byl rychlík, takže se mohlo stát cokoli.
„A jéje, čas být zase dospělá.“ Snažím se minimalizovat budoucí trapas tím, že si vybírám co nejprázdnější místo ve vlaku. Potupena neúspěchem se nešťastně skládám do kupé, kde jsou tři lidé. Stále mám ještě masku vyrovnanosti. Vždyť i v tomhle rychlíku platí pásma, tak co by mi neprodali tu zatracenou jízdenku.
Už je tady! Ještě ke všemu mladý průvodčí. No potěš koště. Hlásím, že chci pásmovku ze Zdic do Prahy. Chlapík vypadá, že to prodává každý den po hrstech. Tep se mi vrací do normálu.
„Ale je to sedmdesát korun,“ povídá průvodčí a já prožívám malý infarkt. „Fakt chcete pásmovou?“
„No, já mám Prahu,“ pronesu s nadhledem, který necítím, a podávám mu Opencard. Tuším, že mě ale krev zradila a můj obličej má teď zhruba stejnou barvu jako moje pražská tramvajenka.
„Jo tak,“ kývne průvodčí, odpípne mi kartu, poděkuje – a svižně odchází. Tuším, že mi spadla brada. Paní naproti se s nesouhlasným výrazem zeptá i za mě:
„A co ta jízdenka?“ Uniformovaný chlapík je ale už pryč. Chytá se mě malilinkatá hysterie. Co když teď přijde kontrola? Co jim řeknu? Že jsem chtěla jízdenku, ale průvodčí mi ji nedal? Kdo mi tak asi uvěří? Žaludek se mi svírá. Snažím se, aby aspoň ruce nesvíraly peněženku tak křečovitě.
Vyhlížím průvodčího jako spásu a vymýšlím, co mu tak řeknu: Pane, vy jste to s tou jízdenkou nedotáhl? Nebo: Pane, vy jste na mě asi zapomněl s jízdenkou?
Marná snaha. Průvodčí kolem kupé profrčí sice ještě dvakrát, ale tak rychle, že se stihnu vždy akorát nadechnout a zvednout hlavu jak surikata, a už je zase pryč. A tak se celou cestu nervuju. Já prostě chci jízdenku! Obyčejnou, pásmovou jízdenku. Prosím! Obličej paní naproti, která zcela nepokrytě nesouhlasí s tím, že jedu na černo, mi nepomáhá.
Tep pomalu klesá až v Radotíně – protože, jak známo, Radotín už je v pásmu Prahy. Dlouhý výdech, nádech, uvolnění rukou, krku, stabilizace veletočů a křečí v břiše... Páni, slušně jsem se za tu cestu vynervovala! A pochybuju, že až jedou skončím na sále s žaludečními vředy, že si operující povzdechne – nojo, chudák holka, poctivka.
