„Chce někdo ten poslední kousek koláče?“ ptá se všech u stolu má sestřenice Berta, zatímco si již zmíněný zákusek nakládá na svůj talíř. Nikdo se netváří překvapeně. Všichni už dobře vědí, že diskutovat s Bertou o hladině cukru v krvi je marné. Poslední pokusy skončily fiaskem poté, co sestřenice řádně vyslechla a odkývala dlouhé kázání o nebezpečí cukrovky, načež si namíchala roztok čaje s cukrem v poměru jedna ku jedné. Když nic jiného, tak jí všechen ten spotřebovaný cukr aspoň osladil charakter.
„Já to jako chápu, moc sladkýho škodí,“ vypráví zrovna babičce, „ale když ty prostě děláš tak dobrý rybízový koláče, to by byl hřích si nepřidat.“ „No dobře drahoušku, jenže ty sis právě přidala asi tak půlku pekáče určeného pro celou rodinu.“ Berta se jen dobrácky zasměje. Její úsměv ve mně vyvolává představu voňavých kremrolí, které tak miluje. Hodila by se, myslím, za pult nějaké cukrárny, kdyby se jí ovšem povedlo nesníst všechny zákusky předtím, než si je koupí zákazníci.
