„Bude to tak všechno?“„Jejdanánku, vůbec ne. Vždyť jsem sotva začala. Jaký máte chlebíčky?“
„Tady ve výloze, vždyť na ně, paní, koukáte už pět minut.“
„No jo, vidíte, tak že bych si vzala nějaké vajíčkové? Ne, po těch mi přeci naposled nebylo zrovna dobře a jak tak koukám, šunkové taky nejsou zrovna nic moc. Po salámu mám těžký žaludek a na krabí pomazánku je ještě moc brzo. Takže ty s tím bramborovým salátkem? I když ta veka už vypadá trochu okorale…“
„To není možné, všechny chlebíčky jsou čerstvé z dnešního rána.“
„Hm, no dobře, tak když myslíte, tak deset, nebo počkejte, snažím se teď vlastně trochu hubnout, tak jen osm.“
„A kterých teda?“
„Však jak jsem říkala, vajíčkové nemůžu, šunkové taky ne…“
„Takže osm bramborových. BUDE to už všechno?!“
„Víte co, nechte mě se ještě podívat na ty zákusky…“
„Paní, už za vámi stojí aspoň dvanáct dalších zákazníků!“
„Jé, a myslíte, že by mi poradili? No dobře, dobře, tak ještě dva, ne, tři větrníčky, jednoho indiánka pro manžela, a to bude všechno.“
„Tak prosím. Celkem 354 korunek.“
„Pro páníčka, že já nechala peněženku doma! Tak to se teda moc vomlouvám, pane prodavač. Na shledanou!“
