Večer chodím na procházku s Danýskem až za tmy. Je mu skoro dvanáct a když jsme si ho před pěti lety přivezli z útulku vážil kilo třicet.
Danýsek je klasický gaučák, přešlechtěný čivaví kluk. Vykrmili jsme na kilo a půl a neskutečně jsme ho rozmazlili.
Takhle pozdě chodíme ven, abychom nepotkávali velké psy. Je blbej a vrčí na ně.
Procházíme podél domu a Danýsek neustále vočuchává něco v křoví vedle cestičky. To se mi moc nelíbí – minule tam bylo potkaní hnízdo, pak zas divokej kocour.
Nedávno jsem viděla u baráku kunu. Nikdy bych nevěřila, že v Praze na Budějovický uvidím kunu. Něco jsem si o ní vygůglila – dorůstá délky až 50 centimetrů, živí se potkany, holuby, napadne i králíka. Pěkná mrcha.
„Pojď Dany a neblbni. Tam nic není. Jdeme čůůůůůrat. Slyšíš? Čůůůrat! A taky bys měl kakat,“ přesvědčuji Danýska.
Dívám se kolem a kontroluji pohyb peskařů v parku. Bezva, nikde nikdo. Danýsek popoběhl na trávu vedle křoví a začal se točit dokolečka, aby našel to správné místečko. No konečně. Připravuji si pytlík a znovu pátrám po okolí, aby nás nevyrušil nějaký pes. Z křoví vyběhlo něco velkého – hedvábná srst, bílá náprsenka. Sakra!
„Danýsku!!! Daneeee!!!“
