 |
| TAPUNA – tavný prostředek na čištění žehliček |
Několik málo kapesníků, prostěradlo a jdu. Poslední kapesník. Dnešní celodenní nálož prádla bude za chvilku splněna a pak… pak to bude skvělý. Dneska bude u Jarmily seance.
Konečně, poslední kus dnešního dne – prostěradlo. Rychle... rychle, ale né! Co to tam… žvýkačka? Já toho Kubu přetrhnu! Fuj! Smrdí to fest. To je tedy věc. Napálená žehlička smradlavou žvýkací gumou, když mám posledních třicet minut. Do něčeho utřít? Utěrka. Kruci, nejde to dolů. Někde jsem měla ten přípravek… Jo, tady to je. Ještě jsem to nikdy nepoužila. TAPUNA – tavný prostředek na čištění žehliček od napálených nečistot.
Tohle přesně potřebuji.
Žehličku nechte vyhřát na teplotu určenou k žehlení bavlny až lnu.
Mám.
Odstraňte potřebnou část hliníkového obalu po obvodu tak, aby zachoval tvar válce.
Dejte pozor, abyste nekontaminovaly kůži.
To víš, že dám pozor.
Žehličku držte ve vodorovné poloze.
Horkou plochou vzhůru? Asi ano, jak jinak.
Potřete přiměřeným množstvím Tapuny. Vzniklá tavenina musí vzpěnit (podmínka účinku).
Bla, bla, bla…
Takže: rozpálit… mám. Levá ruka žehličku otočit plochou vzhůru, pravá ruka potírá Tapunou. Jo! Pění to, rozpouští se to jako vosk. Ne, neutíkej, z žehličky ne. To vybalancuju. Á. Do prdele! Blbej vehikl. Bože, to tak pálí. Koupelna, honem. Au a voda nepomáhá. Lednice. Led. Ledujeme. Co píšou? Čpavek? Žíravina? Zrovna na palci pod nehtovým lůžkem. Děs. Hnědočerná spálenina. A ono se to odlupuje! Pane Bože, pomoz mi! To je hrozný. Nepanikař. Uklidni se. Tvoje tělo to zvládne. Nejsi posera. Au. Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku (a hlavně palec), opatruj ji (a palec) ve dne v noci, od škody a od zlé moci. Boží (a moje) tělo opatruj, andělíčku strážce můj. Prosím, prosím, ať je vše v poho.“ Zabaleno v ledu,.. mám tam jít? Čekají mě. Seance čeká. Jde se. Boty, klíče, zavřít. Ještě že je to jen přes chodbu. Zvonek.
„Ahoj, Jarmilo, tak si představ…“
„Neruš, už jsme všichni… Raději se ani neptám, co to máš na palci, to potom. Zasedni. Dnes tedy vyvoláváme duchy v pěti.“
„Ahoj, dámy.“ Supr, málo místa u stolu, ale dá se to.
„Duchu, duchu přijď mezi nás a dej nám znamení… Duchu, duchu přijď mezi nás,… Je tu. Prkýnko se hýbe. Duchu, děkujeme, že jsi nás navštívil a prosíme tě, napiš své jméno.
Kolečko… Osmička… Ano, víme, že jsi tu a z nekonečna, ale napiš nám své jméno.“
„Píše!“
„Mlč.“
„Jme – nu - ji se Le – ke - lel. Běž domů.“
„Kdo má jít domů?“
„O - na ví.“
„Jak, ona ví? Kdo má jít domů?“
Jarmila dnes evidentně nemá ducha pod kontrolou, si dělá co chce.
„Píše… Holky neblbněte, držte to prkýnko pořádně!“
„Jar – mi - la to pod kon – tro - lou má.“
Pane, Bože, on mi čte myšlenky.
„Duchu, můžeš nám souvisle napsat, co tě trápí?“
„Ta-pu-na.“
„Tapuna? Dámy, dneska to zabalíme. Zřejmě je to jen dětská duše a přišla si s námi hrát.
Duchu, duchu, prosíme tě, odejdi. Duchu, duchu, prosíme tě, odejdi… Je pryč. Holky dáme kafe? A vůbec, co máš s rukou?“
„Ále, nešikovné maso musí pryč. Žehlička a já, nerovný to boj. Děvčata, já jdu, musím dorazit to žehlení. Ahoj…“
To byl trapas, snad si všichni duchové povídají o tom, jak jsem šikovná. Pěkný,.. a světlo musí jako naschvál zhasnout, když strkám klíč do zámku? Prostě den blbec. Kašlu už na žehlení. Koupelna, kartáček, zuby, pasta… „Feš chráfná a fítra už tě falec bolet nebude. Tfuj. Glo, glo, tfuj.“ Ještě, že mne nikdo neslyší. Prdím na sprchu, umyju se zítra.
„Ale slyší, to mám ještě krom zdraví hlídat i tvou hygienu? Koukej se umýt, smrdí ti nohy.“
Už mi hrabe. Sama si v duchu i odpovídám, a jak jsem na sebe přísná? Palec … snad dobrý. Peřina, zhasnout.
„Povídám, koukej se umýt, smrdí ti nohy. To není myšlenka v tvé hlavě, to jsem já.“
A za svitu měsíce se na mém peřiňáku zjevila sedící průsvitná silueta.
„Ahoj, jsem tvůj strážný anděl Lekelel, Bůh teď zrovna nemá čas.“
