 |
| Foto: autorka |
Ohrožené gorily, jejichž celkový počet se dnes odhaduje na tisícovku, můžete na vlastní oči vidět v Ugandě, Kongu a Rwandě. My jsme se za nimi vydali do jižní části Ugandy, národního parku Bwindi, který sousedí právě s nejstarším národním parkem v Africe - Virungou.
Naším výchozím bodem je horská vesnička Bwindi. Pouze osm lidí denně může stopovat jednu gorilí rodinu. Povolenky se musejí objednávat i s ročním předstihem.
V Bwindi se dozvídáme, že již několikrát gorila zavítala i na pozemek našeho hotelu.
„To je divné,“ říkám si. Pořád mám totiž v hlavě vyprávění kamarádů, kteří byli na takovém výletě před lety a po celodenním stopování nakonec gorily ani koutkem oka nezahlédli. Není to totiž stoprocentní. Že by měl někdo to štěstí a viděl je přímo před svou chatičku? Šťastlivci!!
Vyrážíme do ústředí národního parku, kde dostáváme instrukce, jak se chovat a jak bude celý trek probíhat. Je nám přidělena gorilí rodina H - Habinyanji.
„To je rodina s několika mláďaty“ říká nám náš ugandský průvodce, který s námi cestuje již z hlavního města Kampaly. „Je to také středně náročný terén, užijete si to“.
Musíme jet ještě asi čtyřicet minut autem, než dorazíme na místo, odkud nás čeká už jen chůze a stopování.
Vítá nás několik rangerů, kteří povedou naši skupinu a jsou v kontaktu se stopařem. Ten rodiny hlídá i přes noc a ví, kterým směrem se gorily pohybují a přesouvají.
Dostáváme do ruky hůl, která nám má pomoci v náročném terénu. Všichni jsme napnutí, co uvidíme, ale také zda-li JE uvidíme.
Jdeme. Jeden za druhým následujeme naší rangerku a povídáme si. S gorilami pracuje již čtyři roky a je na svou práci velmi hrdá. Neustálý boj s pytláky je náročný a poplatky za setkání s gorilami tak velkou měrou přispívají na ochranu goril.
Po hodině chůze se netrpělivě ptáme, jestli jsou na blízku. Měníme směr, máme ještě chvíli vydržet. Opět měníme směr a jakmile se otočíme, vidím černé něco... a najednou je tu další a další. A pak před námi na cestičce stojí ON, hlavní vůdce - Stříbrohřbetý samec – anglicky Silverback.
Stojí a kouká na nás, my krátkými klidnými kroky vyklízíme cestu, aby mohl projít.
Jde!
Jde vedle nás, skoro se mě dotýká!!!
Následujeme ho i celou jeho skupinu. Chystají se totiž k odpočinku.
Hlavní Silverback, dvě starší matky, tři starší mláďata a tři malinké gorily.
Ty nejmenší jsou nejživější, poskakují, lezou po stromech a jsou zvídavé. Vylezou po tenkém stromu nahoru a nechají se ohnutou větví vrátit na zem. A zase znovu. A dokola. Zvídavé jsou tak, že se přijdou i podívat na nás a dokonce se ten nejmenší dotkne kolene jedné z účastnic, která sedí vedle mě na zemi a vše pozoruje v sedě.
Ani nedutáme. Neuvěřitelné!! Pozorujeme, jak si starší sourozenci hrají, jak zapojují do hrátek ty mladší a přitom fotíme, točíme a nespouštíme z nich oči. Je neskutečné, jak se jejich pohyby a hrátky podobají těm dětským. Vše velmi důkladně pozoruje Silverback i jedna matka. Musí je mít pod kontrolou. A my nesmíme udělat špatný pohyb.
„Už je čas!“ říká naše rangerka. Každá skupina s gorilami může totiž zůstat pouze 1 hodinu denně. To, aby si na lidskou přítomnost nezvykly.
„Cože? Už? Ještě ne!!!“ šeptáme všichni jak malé děti. Zdá se to jako 5 minut, kdy jsme přišli. Bohužel, čas vypršel. Vnitřně se s nimi loučím a děkuji jim, že mi gorily umožnily zažít jeden z nejsilnějších momentů v životě. Jdeme zpět k autu. Hodinu a půl, nikdo
nemluví. Každý z nás si vstřebává v sobě silný zážitek sám. Teprve náš průvodce u auta nás vrátí zpět do reality a připomene, že je čas vyrazit dál.
Uganda je nádherná země, která stojí za to důkladně procestovat. Setkání s gorilami je třešnička na dortu.
