Neměl nic jiného na práci, a stejně i tohle na něj bylo moc. Chtěl být užitečný a chtěl pomáhat! Byl oddaný Stamichmanovi a miloval lesy i lidi Králického sněžníku. Byl vždycky tam, kde ho bylo potřeba, ale nedokázal být užitečný zrovna teď. Měl totiž sedět u vchodu do jeskyně a hlídat. Jenom tohle. Prostě sedět a hlídat. Nic víc!
Ale když to byla taková nuda! Byl skvělý v hledání, měl tak dobrý čich, že si za ním i lišky chodily pro radu, když hledaly králičí noru! Dokázal hledat a najít cokoliv. Ale hledat a hlídat jsou sice podobná slova, ale úplně jiná práce.
Skřítek Nosál seděl už několik hodin před vchodem do jeskyně a čekal, jestli nepřivane nějaká zajímavá vůně. Přišla na něj dnes řada, a tak hlídal.
Pravidelně se v tom s ostatními skřítky Babušáky střídali.
Hlídal štolu, šťoural se přitom malíčkem v uchu a čekal. Taková nuda a taková zbytečná práce. Jsem tu úplně na nic, brblal.
Najednou ucítil, že někde blízko, blizoučko se někdo nebo něco bojí. Cítil to svým skvělým nosem jako takovou tmavěmodrou mlhu, která se táhla kolem. Nevěděl, co si o tom má myslet. Přiložil si ruce ze strany nosu a zavětřil, aby snáz uhodl směr odkud to šlo.
Vstal a vedlo ho to dolů z kopce. Věděl, že by neměl nikam chodit, ale tohle bylo tak silné, že si nemohl pomoct a musel jít za tím. Opatrně našlapoval a nadcházel tomu ze strany.
Když už byl docela nedaleko, schoval se za strom. Takový velký smrk, co tu rostl. Zavřel oči a začichal. A co necítí! Vždyť to byla malá holčička, která se tu schovávala a třásla se strachy.
Nosál opatrně vyhlédl zpoza stromu a promluvil:
„Kdopak jsi?“
Děvčátko sebou trhlo, nadskočilo a z ruky se mu při tom úleku cosi vykutálelo. Rychle se shýblo, aby se věc neskutálela ze srázu až dolů. Vypadalo to jako oranžový míček, ale nebyl to míček. Míčky voní jinak. Co to asi bylo?
„Já jsem Rozárka. A ty?“ ptala se třesoucím hlasem.
„Jsem Stamichmanův skřítek Nosál. A hlídám tady vchod do štoly.
„Poslal mě tatínek, potřebuje od Stamichmamna pomoc… no, chtěl, abych dala... nevěděla jsem, jestli… nechtěla jsem rušit… a… trochu jsem zabloudila…“ natahovalo děvčátko do pláče.
„Ale no tak! Mě se bát nemusíš. Jsem Stamichmanův pomocník, neublížím ti a rád ti pomůžu, jestli nemáš zlé úmysly. Co potřebuje tvůj tatínek a proč nepřišel sám?“
„Je doma ve sklepě a nemůže ven!“ spustilo děvčátko a usedavě se rozplakalo. „Něco se zapříčilo ve dveřích a já mu nedokázala pomoct.“ Mezi vzlyky vyprávěla, jak žije s tatínkem v chaloupce a jak se porouchal zámek a že dveře nejdou a nejdou otevřít, jako by byly zakleté. Ani sousedům se to nepodařilo, a tak se vydala pro pomoc sem. Za Stamichmanem.
„Donesla jsem mu pomeranč,“ červenala se holčička s oranžovým ovocem v natažené dlani. Už se uklidnila a přestala plakat.
„Když je to tak, tak pojď se mnou,“ smál se Nosál, vzal Rozárku za ruku a pomohl jí na cestu.
Když potom Stamichmanovi předával Rozárčin dárek a vyprávěl mu, co se ve vesnici přihodilo, uvědomil si, že i zdánlivě zbytečnou prací může někomu pomoct a byl rád, že toho dne měl hlídku právě on.
