S Prstálem to jednu dobu bylo fakt k nevydržení. Asi všichni víte, že díky kouzelnému kameni měl mnohem větší sílu než ostatní Babušáci. To bylo v pořádku. On každej z Babušků byl v něčem lepší než ti druzí. Ale Prstál si jednu dobu, bůh ví proč, myslel, že být nejsilnější je úplně nejvíc!
Bylo to strašné! Chodil po Králickým Sněžníku s vystrčenou bradou a s rukama zkříženýma na prsou, takže to vypadalo jako by se na svět díval nosníma dírkama.
Sem tam, jenom aby se předvedl, vytrhl borovici, někdy hodil balvanem do Polska a občas dokonce Stamichmanovi za zády dělal obličeje a říkal: „Pche!“
Když si ale Stamichman všimnul, že začal dokonce do ostatních Babušáků šťouchat a že se jim pošklebuje, měl toho dost. Sebral Prstálovi jeho kouzelný kámen, co mu dodával sílu, a schoval mu ho.
Prstál byl namydlený. Viděl hůř než Okál, neslyšel ani zlomek toho co Uchál, v chuti nemohl soutěžit s Mlsálem a ani nic nedokázal vyčmuchat jako Nosál. Jak mohl teď najít svůj kouzelný kámen? Nakonec za nimi musel jít. „Kamarádi prosím vás pomozte mi. Já ten kámen bez vás nenajdu,“ štkal Prstál a klečel přitom před ostatními skřítky v jeskyni.
Babušáci ho dlouho netrápili. Ušál nastražil slechy a vítr mu přinesl útržek písničky, co si zpíval Stamichman na procházce po Sviní hoře:
Já sfouknul jsem drzý plamínek,
když schoval jsem mu kamínek,
kdo chtěl by ho najít ještě dnes,
musel by jít tam, kde voní vřes,
tam na tý louce jediný,
kde rostou jenom maliny,
pod nejsladší větvičku
schoval jsem tu věcičku.
Teď už to bylo jednoduché. Nosál vyčmuchal směr, odkud voní vřes, Okál našel na stráních jedinou loučku, kde rostly jenom maliny, a Mlsál zjistil, která větvička má nejsladší plody.
Pod ním byl Prstálův kámen.
Od té doby Prstál ví, že je stejně výjimečný jako ostatní Babušáci, a už se nikdy nad nikým nevytahuje.
