„Kuk!“ udělala Eliška na svět. A bylo to na den přesně dva měsíce před plánovaným narozením. Veliký duch uvnitř droboučkého tělíčka se tolik těšil do života na Zemi. Ale ouha, hned po spoustě světla a zimy další zrada. Mamka, kterou Eliška znala zatím jenom zevnitř, byť obdařená velkými ženskými vnadami, jí nemohla poskytnout potravu. Nešlo jenom o proud mléka, který měl kojence nasytit, ale o prvotní potřebu navázat s maminkou citové pouto. Dostat ujištění, že je tady vítána a správně.
„Tak z toho vyvodím důsledky a vůbec... co je to za nedobrotu?!“ běží Elišce hlavou a křikem dává na srozuměnou, že tohle teda pít nebude. Na kredenci stojí krabice s nápisem SUNAR.
Rebel se postavil na zadní a začal bojkotovat každé další jídlo.
Zoufalství mladých rodičů a nemoudrost dětské lékařky rychle přinesly své ovoce. Podvyživený neurotik s nízkou imunitou bylo všeříkající Eliščino krycí jméno v chorobopise. Kvůli odmítání předkládaného jídla byla hubovaná, často i bita. Nikdo ji už doma nechtěl vidět omdlívat hlady.
Do první třídy se šestnácti kilogramy váhy ji nechtěli. Ale ten její duch si zase prosadil svou. Udělal psychologické testy zralosti... no, a školní tašku, kterou tělíčko neuneslo, mohla nechávat přes noc ve škole.
„Mami já bych chtěla ty pastičky nebo tabletky, víš ty co v nich jsou všechny bílkoviny a vitamíny.“ Takových a podobných vět od dcery šokovaní rodiče slyšeli bezpočet. Tvrdila, že nechce další mrtvé jídlo, po kterém je jenom unavená a chce spát a spát. Prostě většina stravy během dne končila v odpadcích. Snad jen zázrakem vyrostla v pohlednou, bystrou dívku. Spánek v jejím případě zřejmě nahrazoval veškerou výživu.
A přece, na prahu čtrnácti let začalo Elišce chutnat. Spořádala s radostí i tři krajíce se sádlem.
„Není to moc?“ ptala se matka. „V mém rodě jsou všechny ženy obézní a po dvou dětech neprojdou dveřmi,“ připomínala často dceři. „Tak nežer, ať tak taky nedopadneš.“
V momentě vskutku Hamletovská otázka pro Elišku, jen pozměněná na jíst či nejíst. Po teroru, jaký zažívala kolem jídla celé dětství, přesně opačný požadavek. Vdávala se, bylo jí 21 let a s padesáti kilogramy váhy čekala své první dítě. Otěže manipulace od rodičů záhy převzal manžel a Eliška se nebránila. Schyzofrenie mezi najíst se a hladovět, aby netloustla, pokračovala většinu života. Jen stěží hledala cestu, jak neudělat svým dětem z jídla peklo a nepokračovat tak ve šlépějích rodičů.
Dnes je z mé kamarádky Elky zralá žena a jídlo si užívá. Dokonce ráda vaří a v rámci své profese výživového poradce pomáhá i ostatním. Jednou mi prozradila, že nejvíce informaci o svém stravování se dozvěděla v osobním horoskopu. Dalším vodítkem je pro ni myšlenka ctít sezonu a region, tedy jíst jako naše prababičky. Je to tak jednoduché. A tečka na závěr.?!. Když se společně s Eliškou chystáme na kolo nebo turistiku, koupíme si na rychlé zahnání hladu v lékárně Pastičku. Rozumějte, ne tu na myši, ale Pastičku se všemi bílkovinami a vitamíny, přesně tu, kterou NASA už dávno vymyslela pro svoje astronauty. Mě jen vrtá hlavou, jak to ta malá Eliška mohla vědět?
Je asi prostě geniální a nadčasová.
„Tak z toho vyvodím důsledky a vůbec... co je to za nedobrotu?!“ běží Elišce hlavou a křikem dává na srozuměnou, že tohle teda pít nebude. Na kredenci stojí krabice s nápisem SUNAR.
Rebel se postavil na zadní a začal bojkotovat každé další jídlo.
Zoufalství mladých rodičů a nemoudrost dětské lékařky rychle přinesly své ovoce. Podvyživený neurotik s nízkou imunitou bylo všeříkající Eliščino krycí jméno v chorobopise. Kvůli odmítání předkládaného jídla byla hubovaná, často i bita. Nikdo ji už doma nechtěl vidět omdlívat hlady.
Do první třídy se šestnácti kilogramy váhy ji nechtěli. Ale ten její duch si zase prosadil svou. Udělal psychologické testy zralosti... no, a školní tašku, kterou tělíčko neuneslo, mohla nechávat přes noc ve škole.
„Mami já bych chtěla ty pastičky nebo tabletky, víš ty co v nich jsou všechny bílkoviny a vitamíny.“ Takových a podobných vět od dcery šokovaní rodiče slyšeli bezpočet. Tvrdila, že nechce další mrtvé jídlo, po kterém je jenom unavená a chce spát a spát. Prostě většina stravy během dne končila v odpadcích. Snad jen zázrakem vyrostla v pohlednou, bystrou dívku. Spánek v jejím případě zřejmě nahrazoval veškerou výživu.
A přece, na prahu čtrnácti let začalo Elišce chutnat. Spořádala s radostí i tři krajíce se sádlem.
„Není to moc?“ ptala se matka. „V mém rodě jsou všechny ženy obézní a po dvou dětech neprojdou dveřmi,“ připomínala často dceři. „Tak nežer, ať tak taky nedopadneš.“
V momentě vskutku Hamletovská otázka pro Elišku, jen pozměněná na jíst či nejíst. Po teroru, jaký zažívala kolem jídla celé dětství, přesně opačný požadavek. Vdávala se, bylo jí 21 let a s padesáti kilogramy váhy čekala své první dítě. Otěže manipulace od rodičů záhy převzal manžel a Eliška se nebránila. Schyzofrenie mezi najíst se a hladovět, aby netloustla, pokračovala většinu života. Jen stěží hledala cestu, jak neudělat svým dětem z jídla peklo a nepokračovat tak ve šlépějích rodičů.
Dnes je z mé kamarádky Elky zralá žena a jídlo si užívá. Dokonce ráda vaří a v rámci své profese výživového poradce pomáhá i ostatním. Jednou mi prozradila, že nejvíce informaci o svém stravování se dozvěděla v osobním horoskopu. Dalším vodítkem je pro ni myšlenka ctít sezonu a region, tedy jíst jako naše prababičky. Je to tak jednoduché. A tečka na závěr.?!. Když se společně s Eliškou chystáme na kolo nebo turistiku, koupíme si na rychlé zahnání hladu v lékárně Pastičku. Rozumějte, ne tu na myši, ale Pastičku se všemi bílkovinami a vitamíny, přesně tu, kterou NASA už dávno vymyslela pro svoje astronauty. Mě jen vrtá hlavou, jak to ta malá Eliška mohla vědět?
Je asi prostě geniální a nadčasová.