Dneska je krásný den, sluníčko prosvítá mezi vysokými stromy. Vyhřívám se v mechu pod keřem na okraji malé mýtinky a užívám si klidu. Tráva okolo je hustá a po včerejším dešti svěží. Uprostřed paseky rostou kapradiny a na jejím okraji šťavnaté borůvky. Je tu nádherný klid narušovaný jen tu a tam zpěvem ptáčků.
„Dlouho klid nebude, dneska je hezky, to jich tu brzy budou zase celé kupy,“ ozve se hluboký hlas asi metr ode mne. Pod dalším keřem se tam choulí celá rodinka mých příbuzných: táta hřib, máma hřib a několik malých hříbků.
„No jo, to máš pravdu, ale snad dnešek nějak přežijeme a nevšimnou si nás jako včera.“
Spoléháme totiž na to, že zdejší keře jsou dost husté a neprostupné a poskytují nám tolik potřebnou ochranu před tou hordou hub-chtivých chalupářů, kteří nás celý podzim přímo ohrožují na životech. A tak si aspoň prozatím užíváme klidu a ticha, které nás obklopuje a doufáme, že přežijeme další den uprostřed našeho oblíbeného lesa.
