Psi mojí paní bytné štěkali a štěkali a štěkali jako každé ráno. Já jsem si čistil zuby krouživými pohyby. Nevím proč, ale vybavil se mi uroboros, had zakousnutý do svého počátku, a tautologie. Tyhle pseudochytrý myšlenky jsem však brzy zavrhl, jak jsem pospíchal. Do bot jsem se skoro nevešel, protože jsem si je koupil moc malé, ale nakonec jsem vybojoval své první malé vítězství.
Bál jsem se otevřít dveře, neboť jsem věděl, že za dveřmi jsou psi. A to byl můj druhý zápas.
Psi, jeden vysoký třicet čísel, a druhý jako tuplák piva se mě snažili sejmout. Nejvíc sem se bál vždycky o achylovky, protože jsem v mládí slyšel, že když se tahle šlacha přetrhne, zní to jako rána bičem.
Jako rozený pacifista jsem se se s nimi vypořádal chaotickými pohyby a zvoláními typu: "Pišto, přestaň mě srát!"
Druhé vítězství bylo moje.
Řidič tramvaje, na kterou jsem pospíchal, se ale zachoval jako ignorant. Nezaregistroval nový světový rekord na 200 metrů. Tramvaj přede mnou ujela stejně, jako ujíždí život před vozíčkářem.
Polkl jsem pár středně intenzivních nadávek a snažil jsem se zjistit, kdy mi jede další spoj. Nevyžadovalo příliš sofistikované výpočty abych zjistil, že to do školy nestihnu. Moje skóre pro ten den bylo 2:1.
Sklopil jsem hlavu a už už jsem se chystal zakousnout do svého toustu se zvlhčovačem, moudře připraveného večer, když v tu ránu se z oparu vynořila parádní, naleštěná tramvaj z první republiky. Zastavila mi přímo před nosem a já jsem měl na výběr mezi svým toustem a včasným příjezdem do školy. Zachoval jsem se jako šprt a vybral jsem si nástup do tramvaje. V příštím momentě jsem se ocitl v jiném světě. Jako bych se přesunul do 70. let 20. století.
Kolem mě stály stoly s obloženými chlebíčky, dědové v tesilových nepadnoucích sakách a jako bonus mi před obličejem mával televizní mikrofon. Ocitl jsem se v propagační tramvaji s jedním z prezidentských kandidátů.
Velice akční zhruba padesátiletá žena se mě zeptala, na co bych se zeptal kandidáta na prezidenta, ať si k němu sednu a neostýchám se ho konfrontovat s výplodem mé mysli. Zeptal sem se ho, jestli se na to nechce vykašlat a dál objímat stromy.
Skoro jsem to ani nedořekl a už mě začal zpracovávat jeden pán. Chytil mě za flígr a na příští zastávce mě vyhodil.
Do školy jsem to samozřejmě nestihl a stav byl najednou 2:2, což mi ale přišlo pořád slušný.
