Bylo mezi druhou a třetí hodinou ranní. Měl jsem namířeno k benzínové pumpě. Cestou mě doprovázely zoufalství, beznaděj a úzkost. Známe se už dlouho. Krmím je svou závislostí na sportovních sázkách a rozhodně netrpí hladem jako já.
Dorazil jsem na místo.
Stojím tady, protože mé dluhy už jsou neúnosné. Na zádech batoh a v něm kuchyňský nůž s tričkem, které mělo sloužit jako maskování. Odhodlávám se k nemožnému. Byl to marný pokus. Tohle není nic pro mě. To nejsem já.
Vrátil jsem se domů. V hlavě mi pořád zněla slova ostuda a selhání.
Byl to blázinec. Chtěl jsem pryč a to navždy. Rozhodnuto.
Dopis pro mé nejbližší byl dopsaný.
Seděl jsem zničený v rohu sprchového koutu s nožem.
Nešlo to. Kůže byla k mému překvapení docela pevná a strach sehrál také svou roli.
Něco ale udělat musím. Pomalu vycházelo slunce a s ním i mé řešení. Na internetu jsem našel vše potřebné.
Sedl jsem do autobusu a vydal se na svůj první a věřím, že poslední festival Mezi Ploty. Nečekejte zážitky z hudebního svátku, který se koná v areálu Bohnic každé léto. Jel jsem tam jako budoucí pacient. Čekalo na mě oddělení závislostí.
Na příjmu si paní doktorka vyslechla můj příběh. Usoudila, že bude nejlepší, když budu hospitalizován.
Diagnóza: gambler.
Vzhledem k lůžkovým kapacitám jsem musel začít na detoxikačním oddělení. To slouží primárně pro alkoholiky a toxikomany. Někteří jsou zde ještě pod vlivem. Vzpomněl jsem si na slova paní doktorky. Varovala mě předem, co zde mohu vidět a zažít. Zdravotní bratr otevřel dveře a doprovodil mě k posteli.
„Tohle bude jízda,“ poznamenal jsem šeptem. Vynechám detaily o stavu některých pacientů, a čím byl vzduch nasáklí. O tom, jak jsem dobrovolně držel půst. Byl večer. Můj kolega na vedlejším lůžku měl abstinenční příznaky a začal vyvádět. Díky bohu za kamery na pokoji. Personál ho musel připoutat k posteli.
„Hele, rozvaž mě a půjdem bydlet,“ opakoval stále dokola.
„Promiňte, ale nejsem lékař, to nemohu.“
„Jestli mě nerozvážeš, tak už vode mě nikdy nedostaneš nakládanej hermelín.“
To mě přivedlo k myšlence, že by mohlo jít o hospodského popřípadě majitele nějaké hospody. Byla to dlouhá noc, ale nejspíš bych stejně neusnul.
Podle slov doktorky se druhý den přesunu na další oddělení, kde začne má aktivní léčba. Člověk míní, život mění. Lůžko se neuvolnilo, ale další dvě noci na detoxu byly klidnější.
Můj tříměsíční pobyt v Bohnicích jsem úspěšně zakončil zkouškou. Během této doby jsem poznal zajímavé lidi. Sportovce, lékaře, ajťáky, truhláře i školou ještě povinné. Všichni máme svůj příběh, který nás dostal sem. Při návratu do našich kolejí nás čekali problémy, které jsme tam venku nechali. Odcházeli jsme se strachem, ale s nadějí. K mému překvapení zde pracují i terapeuti, kteří si prošli svým peklem. A dle mého názoru, jim za tohle patří velký dík. I oni se mohou stát motivací pro ostatní. Dodnes si vzpomínám na větu terapeuta pana Jílka. „Tady nejste v blázinci, ten je tam venku.“ A já si uvědomil, že si na ten blázinec musím dát větší pozor. Pravidla a sebekázeň, které po nás doktoři a terapeuti vyžadovali v průběhu pobytu, musí platit všude a vždy. Mohl bych dodnes litovat, co všechno jsem tenkrát zpackal, ale nedělám to. Byla to cenná osobní zkušenost. Po roce a půl, kdy zůstali brány bohnického areálu za mými zády, jsem se seznámil s přítelkyní. Dnes už snoubenkou. Kdyby se tohle všechno nestalo, tak jí zřejmě nikdy nepoznám. A jako bonus vím, že kvůli penězům těch krásných pět let se mnou není.
Původní verze
Stalo se to začátkem léta 2012. Touhle dobou má už většina lidí plány na léto. Já měl taky plán – zbohatnout. Bylo mezi druhou a třetí hodinou ranní, když jsem se rozhodl, že udělám to, co jsem věděl, že nikdy nezvládnu. Ale přesto jsem to zkusil. Dluhy ze sázení na sportovní události byly už pro mě tak těžké, že bych je v okamžiku vyměnil za náklad tatranského šerpy.
Stál jsem kousek od benzínové pumpy.
Na zádech batoh a v něm kuchyňský nůž a tričko, ze kterého jsem měl mít maskování, aby nebylo poznat můj obličej. Hned na začátku, už v momentě, kdy se ze zoufalství zrodil, byl tento nápad odsouzen k nezdaru. Tohle nejsem já, říkalo mi něco v zadní části hlavy. V té přední mě něco nabádalo, abych to zkusil. To něco byla beznaděj a velká úzkost z toho, kam jsem až došel. A já to chtěl změnit. Získat peníze a vyhrát. Pořád dokola tentýž plán, který mě dostal až sem.
Ne, tuhle možnost jsem vyčerpal. Nejsem zlý člověk a tohle fakt není pro mě. Snad i zdravý rozum v této emotivní bouři myšlenek zvítězil, když jsem si uvědomil, že jsou ještě hlubší bahna a cesta z nich je daleko delší a náročnější. Děkuji, mami!
Jenže jsem stále na dně, z kterého se musím někam dál pohnout. Tohle nemůže skončit bez zásadního rozhodnutí. Něco přece musím udělat. Všechny ty problémy, které mám, se přece samy nevyřeší. A ta ostuda z toho, jak jsem selhal. Chtěl jsem od toho všeho pryč. Utéct navždy. Dopis, aby mí nejbližší pochopili, byl připraven. V rohu sprchového koutu se odehrával psychický boj. Ne, do dějin kriminalistiky jsem se nezapsal a utrpení mladého Werthera mít moderní pokračování nebude. Na zápěstí mi zbylo jen pár nepatrných jizviček a ty na duši vyléčil čas a láska. Vydal jsem se na můj první a věřím, že i poslední, festival Mezi Ploty. Nečekejte hudební recenze nebo zážitky z tohoto festivalu, který se koná v areálu Bohnic každé léto. Chci vám jen stručně sdělit, co se dělo, když jsem vstal a posunul se dál z rohu, ve kterém jsem chtěl nadobro uzavřít svou životní kapitolu.
Hned to ráno jsem nasedl do autobusu, ale nejel jsem jako obvykle do práce. Vydal jsem se do Bohnic. Po tom všem, co se událo v posledních cca třech hodinách, se mi objevil úsměv na tváři. Vzpomněl jsem si, jak častokrát se psychiatrická nemocnice Bohnice stávala součástí vtipných poznámek na něčí adresu a já tam teď jedu, abych tam nadobro zanechal svou stopu. Po cestě jsem přemýšlel o tom, co mě čeká. S odstupem času se tomu musím zasmát. Myslel jsem si, že budu ležet na posteli a sem tam za mnou dorazí doktor nebo jiný odborník, s kterým si popovídám a pak budu o všem přemýšlet. Realita byla úplně jiná. Nejdřív jsem absolvoval pohovor s lékařem, který si vyslechl můj příběh. Dozvěděl jsem se, že na oddělení závislostí se člověk nedostane hned, že existuje čekací doba. Lékař ovšem rozhodl, že vzhledem k okolnostem budu hospitalizován ještě tentýž den.
Abych vás uvedl do obrazu: léčebný úsek závislostí má tři oddělení. Prvním z nich, kde to vše začíná, je příjmové oddělení, které je rozděleno do tří částí. Uzavřené a otevřené detoxikační oddělení a režimové oddělení. Pokud to myslíte s léčbou vážně a nepodáte revers, tak se dostanete na další a zároveň poslední oddělení, kde hospitalizaci ukončíte. Vzhledem k tomu, že závislost je nemoc, která je nevyléčitelná, tak se doporučuje, aby člověk s touto diagnózou po léčbě navštěvoval takzvané doléčovací aktivity, které mu pomáhají zůstat v abstinenci.
Ač klasifikován jako gambler, musel jsem začít na uzavřeném detoxikačním oddělení, jelikož v otevřeném oddělení nebylo volné lůžko. Jak již název oddělení napovídá, jedná se o místo, kde jsou umístěni pacienti, kteří jsou pod vlivem alkoholu nebo jiných omamných látek. Vzpomněl jsem si na slova paní doktorky, která mě chtěla psychicky připravit na to, co zde uvidím. Po všech příjmových náležitostech jsem za doprovodu zdravotního bratra došel ke svému lůžku. „No, tohle bude jízda,“ řekl jsem si šeptem poté, co jsem vstoupil a rozhlédnul se. Vypadalo to jako v chudé nemocnici. Nebudu zacházet do detailů o tom, v jakém stavu se zde nacházeli lidé, čím byl místní vzduch nasáklý a jak jsem držel dobrovolně půst. Podle slov doktorky bych tady měl být do druhého dne. Byly z toho tři noci, než se lůžko na otevřeném oddělení uvolnilo. Můj kolega vedle na lůžku byl docela fajn chlap, dokud nezačal trpět abstinenčními příznaky a nebyl připoután personálem k posteli, hned během mé první noci. Díky bohu za kamery.
„Hele, rozvaž mě a půjdeme bydlet,“ opakoval stále dokola. Slušně jsem se omluvil, že to nemohu, že nejsem lékař, ale pacient.
„Jestli mě nerozvážeš, tak už vode mě nikdy nedostaneš nakládanej hermelín.“ To mě přivedlo k myšlence, že by se mohlo jednat o hospodského, popřípadě majitele nějaké hospůdky. Byla to dlouhá noc, ale zřejmě bych se všemi těmi otazníky, které jsem měl právě v hlavě, stejně neusnul.
Po třech nocích jsem se přesunul na otevřené oddělení, kde již bylo více možností, jak trávit čas, a s většinou lidí se dalo smysluplněji komunikovat.
Můj tříměsíční pobyt v Bohnicích jsem úspěšně zakončil zkouškou, jak se v životě vypořádat s takzvanými spouštěči mé závislosti na sportovních sázkách. Za toho čtvrt roku jsem měl možnost poznat zajímavé lidi, a to jak z personálu, tak i mé kolegy pacienty. Léčili se zde například mladí sportovci, zkušení lékaři, ajťáci, truhláři, ale třeba i mladí středoškoláci. My všichni máme svůj příběh, který nás dostal na toto místo, a samozřejmě nebyl veselý.
Překvapilo mě, že i mezi terapeuty byli lidé, kteří se předtím, než tuto práci vykonávali, dostali na samé dno. A dle mého názoru jim za tohle patří velký dík, protože i to byla pro mě jedna z motivací, abych opět začal žít. Dodnes si vzpomínám na větu terapeuta pana Jílka, který nám na jednom terapeutickém sezení řekl: „Tady nejste v blázinci, ten blázinec je tam venku.“ A já si uvědomil, že si na ten blázinec tam venku musím dát větší pozor. Pravidla a sebekázeň, které po nás doktoři a terapeuti vyžadovali v průběhu pobytu, musí platit i tam.
Mohl bych dodnes litovat, co všechno jsem tenkrát zpackal, ale nelituji. Byla to cenná osobní zkušenost a za rok a půl od doby, kdy zůstaly brány bohnického areálu za mými zády, jsem se seznámil s mojí dnes již snoubenkou. A jako bonus vím, že kvůli penězům se mnou těch krásných pět let není.
