Nebezpečná návštěva - napsala Kateřina Hovadíková

Městečko Kraslice

„Holky, ne že se budete bavit s nějakým neznámým člověkem, nebo nastupovat do cizího auta!“ varovala mě a mou sestru Marušku mamka. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsme zaparkovali před domem našich přátel, kam jsme přijeli na návštěvu. 
Mamka věděla, proč to říká. V Kraslicích se totiž pár dní před naším příjezdem několikrát pokusil o zločin, když lákal děti do cizích vozidel. Vybaveni potřebnými informacemi jsme konečně mohli vystoupit z auta a vtrhnout do bytu Schönigelů.
Zrovna jsme ve dveřích ještě krátce potkali jejich souseda, který se po ránu zastavil na kávu. Byl to takový milý strejda, ale v tu chvíli mě vůbec nezajímal, protože jsem se těšila na dobroty naší tety. 
Návštěva probíhala v pohodové atmosféře, ale najednou byl ozhovor příliš dospělácký a mě ani Marušku nebavil.
 „Mamko, můžeme jít ven?“ zeptala se Maruška.
Rodiče nám pobyt venku schválili, ale s podmínkou že budeme pouze před panelákem, aby na nás viděli. Pokyny jsme odsouhlasily a pádily ven.  
Cestou jsme vyzvedly naší kamarádku Báru, která bydlela v paneláku naproti.  Strávily jsme venku nějaký čas, dnes už si nepamatuji, co vše jsme dělaly, ale holky najednou odběhly pro něco domů a já jsem na ně měla čekat venku. A v tu chvíli se to stalo. Najednou se ozvalo:
„Holčičko, pojď, koupím ti čokoládu“.
Otočila jsem se a uviděla cizího pána v červené zimní bundě a kšiltovce. 

Popadla mě panika. Měla jsem obrovský strach. Utíkala jsem, co mi nohy stačily ke zvonku u paneláku, kde bydleli Schönigelovi, a hrozně jsem u toho křičela: „Pomoc, je tady úchyl!“
Promáčka jsem zvonek a doufala v záchranu. Cizí pán se mezi tím blížil ke mně. Můj taťka běžel dolů, bral schody po čtyřech a jen co se objevil dole, utekla jsem do vchodu a vyběhla do bezpečné náruče mojí mamky. Všem jsem zděšeně vyprávěla, co se mi přihodilo. 

Vtom vstoupil do dveří můj taťka a povídá: „Byl to ten soused.“
Jak jsem byla vyděšená, docházelo mi pomaleji, co se právě odehrálo. 

Zkrátka to byl pořádný trapas. 

Já jsem souseda, který tu byl na kávě, přehlédla jak družstevní lán, a když mi chtěl koupit čokoládu, nepoznala jsem ho a před celým sídlištěm jsem ho označila za úchyla.
Nakonec soused přišel z nákupu a tu čokoládu mi stejně přinesl.
Strašně jsem se styděla, ale jinak se všem kolem mě hodně ulevilo, že to byla pouze vtipná shoda náhod a ne skutečná nebezepečná situace.