„Měla by ses Bonda zbavit!“ pravila mi jedno odpoledne máma. Vytřeštila jsem na ni oči: „A proč?“„Vždyť je už starý a s jeho spolehlivostí to jde poslední dobou dost z kopce. Neříkej, že sis toho nevšimla.“
Pokrčila jsem rameny a vybavila si, jak mě tuhle nechal na holičkách, když jsem opravdu nutně a hlavně včas potřebovala odvézt na důležité jednání. Musela jsem nakonec jet tramvají a přišla pozdě. Ta ostuda! Ale poslat ho do háje kvůli jednomu škobrtnutí? Přece jsem s ním prožila tolik let!
Mohla jsem se mu se vším svěřit a on dokázal udržet každé mé tajemství. Trpělivě snášel moje rozmary. Nikdy mi nic nevyčítal. Byl tu pro mě ve dne v noci a za každého počasí. Pravda, jeho zevnějšek už nebyl nejatraktivnější, léty trochu sešel, ale byl to pořád on. A hlavně, byl můj první!
„Podívej, co tuhle ten, ten by se ti nelíbil?“ přistrčila mi mamka pod nos reklamu na novou škodovku.
„Ne, dokud bude Bond jezdit, do šrotu ho nedám! Je to přeci člen rodiny!“
