Už mě tu drží víc jak měsíc. Sice je to tu pohodlné, ale není nad to být na svobodě. Místnost je to prostorná, skoro čtvercová, ale není z ní kam jít. Podlaha je prkenná a u stěn je starý nábytek, ve kterém občas, podle mě, podezřele chroustá. Taky tu leží hodně papírových krabic, a ta plastová sedátka sem poněkud nepasují. Alespoň hřejí, když se na nich uvelebím. Je to tu celé obložené spoustou věcí. Na zemi, na stole, na sedátkách, prostě všude. Starých i nových; něco z toho zajímavě voní a něco zase docela páchne. Dalo by se tím prohrabovat a prolézat pořád, ale to mi spolubydlící nedovolí, přece jenom jsou to jeho věci.
Většinu dne tu není, a když je pryč, začne tu být trochu zima. To většinou zalezu do postele, co taky jiného dělat. Za postelí jsou kamna. Napříč, od kamen k oknu, se dá přeběhnout v mžiku. Pod okno dostávám jídlo a vodu, ne zrovna pravidelně, ale vždycky dost. Chvíli mi trvalo, zvyknout si na záchod. Přece jenom je neobvyklé, vykonávat potřebu do plastové bedny v rohu. Spolubydlící to nedělá, ale bednu po mně vynáší. Někdy mě napadá, že se občas chová skoro jako můj poskok.
Přesto mi ale nedovolí lézt po nábytku a stolech. Ty stoly ještě chápu, lézt někomu do jídla se nesluší.
Nejvíc ze všeho mě ale štve, že přede mnou brání a schovává kabely. Kabely jsou přece všechny na hraní! Čemu jinému se potom mám po večerech věnovat, když tu neběhají žádné myši?!
