Kdysi dávno se v lese konala zvířecí oslava jara, na které nechyběli ani zajíc a želva. Jak se den chýlil k odpoledni, ubývalo i vína, které se na oslavě pilo a jímž zvířata rozhodně nešetřila. Zajíc se celý den želvě posmíval:
„Želvo, celý les ví, že jsi nejpomalejší zvíře na světě! Zato mě nikdy nikdo nedohonil. A ty se mi nevyrovnáš ani ve snu.“
„Chceš se vsadit?“ naštvala se želva, tehdy ještě mladá a nezkušená. Víno jí stouplo do hlavy a cítila se nepřemožitelně.
„O hromadu zelí, že budu rychlejší než ty!“
Zajíc škodolibě souhlasil a všechna zvířata z lesa se shromáždila, aby ten závod viděla. Zajíc vystartoval a za okamžik z něj želva viděla jen rozmazanou šmouhu jeho bílého ocásku v dálce. Sama se snažila, jak nejvíc mohla, ale nedostihla ho.
A tak si želva ze závodu odnesla jen kocovinu a posměch, zato zajíc získal hromadu zelí.
Poučení zní: „Nikdy si s nikým nedávej hloupé sázky.“
Dodatek: Muselo uběhnout mnoho let, než želva zmoudřela a nad zajícem vyhrála.
