„Tak a teď už je to jedno. Buď to prostě přežiju anebo ne.“
Automaticky vstávám a pomalu se přibližuji ke dveřím.
A najednou tma, mozek návalem strachu a adrenalinu vypíná. Už vidím pouze tu obrovskou propast mezi letadlem a zemí, kterou v následujících patnácti minutách musím zdolat.
Skáču. Točím se.
Vidím podvozek letadla. Další kotrmelec. Vidím zem, ke které se obrovskou rychlostí přibližuji.
Nemůžu polykat, špatně se mi dýchá, do obličeje mě bodá ostrý chladný vítr. Najednou je mi to ale všechno jedno.
Já totiž letím, já doslova letím.
