Užívaly jsme si to zasněžené ticho a psi šťastně pobíhali kolem nás. Asi v polovině naší trasy, na samotě u lesa jsme zpozorovaly koně. Blížil se k nám v celé své kráse a majestátnosti.
Mířil přímo k nám. To nevěstilo nic dobrého. Velcí psi zpozorněli, stáhli ocasy dolů a čekali, co bude. Jen šťastný cvok, nejmenší člen psí party Jack Russel teriér, náramně šťastně kroužil ve sněhu kolem nás „osmičky“.
„Hurá! Svoboda! Honička! Konečně pořádná akce!!!“
Zrychlovaly jsme. Kůň taky. Co teď?
Po chvíli v poklusu jsme pochopily, že mu neutečeme. V panice jsme zacouvaly do slepé uličky ze živého plotu a řady smrčků. A on zase za námi! Z jedné strany les, z druhé pláň, nebylo úniku.
V zoufalství mě napadlo zazvonit u vrátek rozpadajícího se domu.
Z komína se kouřilo a ze zahrady na nás štěkal malý podvraťák. Konečně se otevřely dveře a stará paní opatrně vystrčila hlavu. Určitě si říkala, co tady blbneme. Až když pochopila, že se koně bojíme a prosíme o azyl, pustila nás do zahrady. Vtrhly jsme tam jak velká voda a rychle zabouchly branku koni těsně před nosem.
„Co budeme dělat?“
„Čekat!“
„Jak dlouho tu můžeme trčet?“
Kůň frkal a čekal taky. Byl to fakt obr! Svalnaté tělo, lesklá srst a hustá hříva, nádherné oči s dlouhými řasami… a my za plotem!
Zavolala jsem městskou policii. Netušila jsem, jak je v rozrušení těžké prostě jen vytočit třímístné číslo a stručně vylíčit situaci. Jak vlastně inteligentně a stručně sdělit, že jsme uvězněné v cizí zahradě někde na samotě u lesa a za plotem na nás číhá kůň!?
Když ze mě vypáčili i to, kde nás najdou, do půl hodinky přijeli. Nás vysvobodili ze zahrady a odvedli koně, kterého už znali. Známá firma! Už řešili pár podání na majitelku, která často nechávala svoje i cizí koně, o které „pečovala“ - bez krmení. V létě si koně poradili, mohli se napást, ale v zimě logicky museli být o hladu! Tento statečný týpek to vlastně řešil po svém - regulérní žebrotou.
Jedna sportovně založená důchodkyně, kterou jsme pak potkaly, tudy chodila svou pětikilometrovou trasu do práce. Ze začátku pro něj nosila v ruce něco k snědku. On ale pak v zoufalství bral útokem i její batoh, který po jeho nájezdech značně utrpěl. A tak před ním ta úžasná žena pravidelně prchala jak maratónec a v práci bývala o dost dřív.
A batoh? Třeba ho ta paní dnes ukazuje vnoučatům a vypráví jim k tomu svůj příběh.
A jestli mi někdo řekne, že chce koupit dětem pro radost koně a někde u někoho si ho „zaparkovat“ k ustájení, v tom případě z batohu ten příběh vytáhnu taky!
