„Musíš začít pracovat na svém kožichu už teď, za měsíc bude zima a budeš litovat, že jsi nezačal dřív!” říká losice zajíci. „Mám spoustu času, to nespěchá,” odpověděl zajíc Prokop a dotčeně odskákal pryč.
Losice Soňa si dělala o svého kamaráda starosti. Byla pevně přesvědčena, že býložravci musí v drsných podmínkách arktické tundry držet pohromadě. Zajíc měl pořád na sobě letní šedý kožich a jestli ho nezmění na bílý, bude jako zářivý terč pro všechny hladové tvory.
Uběhl nějaký čas a Prokop znovu potkal losa.
„Ježíš, ty jsi ani začal, viď?”
„Víš, já líp pracuji pod časovým tlakem. První sníh má být stejně až za dva týdny.”
Když přijde Prokop večer domů, porozhlédne se v noře: „Hm, dávno jsem neluxoval byt a mám hromadu špinavých talířů, udělám to a pak ihned přistoupím ke kamufláži."
Pět hodin zajíček pečlivě a metodicky uklízel všechno, co nepotřebovalo uklidit.
„Jsem nějak unavený,” pomyslel si Prokop. „A je už dost pozdě... Nevadí, začnu s prací zítra, až budu mít víc sil."
„To není k smíchu! Víš, že tě to může normálně zabít?! Proboha, staneš se předmětem sportovního lovu!”
„Neboj, já to zvládnu vytvořit přes noc. Není to poprvé, co musím dřít i o půlnoci.”
Udělám to, pomyslel si zajíc Prokop, ale napřed se podívám na jeden díl seriálu, pouze na jeden; pouhých 20 minut nic nezmění.”
Zajíček si ani nevšiml, že začalo svítat. Nevšiml si ani hladové lišky, která už se olizovala pět kroků od něj.
Poučení: Jestli uděláš dnes to, co můžeš udělat zítra, vyhneš se přirozenému výběru.
