Automaticky stočím pohled k rudému kotouči, který se čím dál tím rychleji blíží k obzoru. Mraky nad ním vytvářejí podivné tvary, shlukují se a zase uhýbají. Nad tmavě rudým sluncem z potemnělé oblohy jasně vystupuje temný obličej, který pulzuje dechem a svou mohutností obepíná krajinu nad úbočím kopců. Na temeni hlavy i zádech cítím horko, které narůstá každým okamžikem a postupně se mění na nesnesitelný žár. Obří tváře přízraku se nadouvají a zase splaskávají, uprostřed se tvoří dvě průrvy a zlověstně zářící oči zla se otevírají. Štěrbiny se rozšiřují, žhavým pohledem pátrají všude kolem a neúprosně se ke mně přibližují. V němé hrůze se prudce otáčím na cestu před sebe a hledám Annu. Ta pospíchá dál, nevidí a neslyší. Znovu se ohlížím k západu. Drobné červánky jako beránci obklopují zapadající slunce, růžová barva se postupně mění v tmavou modř. Zamrkám a obraz se nemění. Nechápu. Rychle klopýtám dál ztrácející se pěšinou. Jsem ráda, že si mě Anna nevšimla. Měla bych zbytečné nepříjemnosti. Jsem pomalu dospělá a Bábina mi zakázala chodit po setmění mimo vesnici.
Včera odpoledne jsme s Bětkou seděly v cukrem a pečivem provoněné světnici tetky Provazníkové a hltaly klevety ženských, který pekly mazance a jidáše před Velikonocema. Pro zkrácení chvíle si vyprávěly báchorky a drby. Pět ženskejch má vždycky koho pomlouvat, komu umejt hlavu. Při těchhle večerech na nikom ze vsi nezůstala nit suchá.
„Viděla jsem mladou ze mlejna, jak si u kapličky šušká něco z Lojzou," směje se Provazníková. „Před tejdnem se zase plížila za chalupama k lesu. Určitě si myslela, že ji nikdo nevidí," dodává Bábina.
Bábina je nejstarší z celé vsi a stará se o mě. Rodiče mi zemřeli těsně po válce a já nemám žádný příbuzný. Prej by mě šoupli do sirotčince, tak se mě ujala. Nejdřív jsem byla jen s ní a ona mě učila číst, psát i počítat. Pak přišla k nám do chalupy jeden den nějaká paní a na Bábinu za zavřenýma dveřma hlasitě mluvila. Od té doby jsem chodila do měšťanky a tam jsem potkala Bětku. Teď už obě chodíme do města na gymnázium. Ale tyhle večery, kdy s Bětkou sedíme v koutě u kamen a posloucháme řeči dospělých, máme pořád moc rády. Sedíme a ani nedutáme, aby si nás nevšimly. Závidíme Kristě, které je už šestnáct a může trávit večery s dospělejma. Ještě pár měsíců a budu moct taky.
„Asi šla pro lektvar lásky,“ usmála se potutelně Bábina. Všechny ženský se zasmály, protože věděly, že u lesa bydlí stará Anna. Anna kořenářka. Anna čarodějnice. „Blbost, na to už nikdo nevěří. Co by tam dělala?“ vložila se do rozhovoru Krista. „Anna je divná. Manžel jí zemřel hned po svatbě a ona se utápí v žalu, sbírá ty svoje bylinky a vaří z nich masti a lektvary. Dřív by ji upálili za čarodějnictví. Divím se, že už dávno není v sanatóriu.“
„Mlč holka, a nerouhej se! Tomu ty nemůžeš rozumět. Na to seš ještě moc mladá. Anna hodně lidem za války pomohla,“ pokřižuje se Provazníková. „Nikdo neví, jak se jí to povedlo, ale tenkrát při náletech zachránila celou rodinu hajnýho. Byli jí moc vděční. Hajnej byl hodnej a pracovitej chlap. Pak se odstěhoval s manželkou a dětma hned po válce do města. Nikdy o Anně a ani o tom, co se stalo, s nikým nemluvil.“
Podívaly jsme se s Bětkou na sebe. Hajnej a do města? „Divný, ne?“ Bětka pokrčila rameny. „Mně zas bylinkama zachránila nohu, když jsem šlápla na kosu. Felčaři mě už vodepsali, tak mě tetka dovezla k ní do chalupy. Třeba pomůže, říkala, zkazit není co. A pomohla. Podívej!“ Bábina všem ukazuje zjizvenou nohu. Od kolene ke kotníku se jí táhne hluboká ošklivá jizva, která protíná celé lýtko a obloukem končí na nártu. „Tři týdny jsem u ní ležela v horečkách. Zachránila mi život, takže se o ní nevotírej.“ V tu chvíli mě začala Anna zajímat.
Pěšina se stáčí lesem k vrcholu hory, stromy řídnou, zato všude kolem jsou vysoké a husté keře. Mezi nimi jsme zahlédla starou Annu. Po tom divném západu slunce jsem jí skoro ztratila z dohledu. Křoví se náhle rozestupuje v mýtinu. Kdybych nesledovala Annu, tak bych si jí nikdy nevšimla. Malá planina, ukrytá v hustém porostu, a proti světlejšímu nebi se na ní rýsují asi nějaké postavy. Stojím v houští a se zatajeným dechem pozoruji Annu. Ta uprostřed mýtiny rozdělává oheň. Je vlhko a jí to moc nejde. Dříví musela mít připravené předem, protože oheň za chvíli vzplál. Při prvních záblescích vidím, že to, co jsem považovala za postavy, jsou asi dvoumetrové kameny, postavené v kruhu. Menhiry! Tak přece! V knihovně jsem si o nich půjčila knížku. Prý jsou po celém světě. Lidé už v dávných dobách věděli, že existují místa se zvláštní energií. Sílu těchto míst umocnily obřími kameny - menhiry. Byly postaveny do kruhu, aby mohly přijímat sílu z vesmíru a spojit se s přírodou. Tak to alespoň bylo v knize.
Kameny tvořily na pasece kruh o průměru zhruba deset metrů, byly rozestaveny vcelku pravidelně a mohlo jich být tak asi patnáct. Nepočítám je a jen fascinovaně hledím na mihotající oheň, světla a stíny, které bláznivě tančí po k ohni přivrácené straně kamenů. Stará Anna mezitím začíná hrát na nějaký nástroj, podobný flétně, a chodí kolem ohně. Připlížila jsem se za nejbližší kámen, abych líp viděla. Z flétny se linou vysoké i nízké tóny, které rozechvívají vše kolem. Mám pocit, že kámen, o který se opírám, začíná jemně vibrovat. Slyším z dálky dunění, které prostupuje prostorem. Ruka na kameni mně brní a dunění začíná být nesnesitelné. Stromy a keře mizí a splývají s okolní tmou. Svět kolem se někam propadá. Kámen mě má ve své moci, drží mě a já se snažím odtrhnout. Hlavou mi zní zvony, duní zemětřesení. Anna objímá jiný z kamenů a v tu chvíli se naše oči potkávají. Hluk na chvilku ustává a já utíkám pryč. Zakopávám o kořeny, větve mě šlehají do tváře, v očích mám slzy hrůzy. Nevím, kam běžím, ale vím, že musím pryč. Za sebou slyším nesnesitelný hřmot, který se mísí s výbuchy sopky a řevem vodopádů. Mám pocit, že se celý svět hroutí sám do sebe a strhává mě do víru soukolí času. Na obloze vidím nejprve dvě zlověstně zářící štěrbiny, které mě sledují, pak se začíná rýsovat proti obloze děsivá tvář. Pádím jako o život, nevnímám svět kolem sebe, nedívám se na tvář, zacpávám si uši. Pár metrů před sebou mám konečně chalupu Bábiny.
„Bětko, včera jsem to zkusila.“
„A co?“
„No – sledovat starou Annu. V lese prováděla nějaký rituál, bylo to strašný. Nebe bylo rudý, pak tmavý, díval se na mě ďábel. Země se otevřela a ona tančila kolem menhirů,“ chrlím ze sebe.
„Jakej ďábel?! Kolem čeho tančila? Jo – ty velký šutry... Blbneš? Kde by se u nás tak vzaly?“ Bětka se na mě dívá jako na cvoka.
Hned večer se znovu vydáváme s Bětkou do lesa na kopec. Ona mi nevěří a já jí chci ukázat mýtinu a menhiry. Cestu hledám hodně těžko. Zdá se, že les přístup uzavřel a nechce své tajemství nikomu vydat. Ale pak najednou vše vidíme. Vítr rozfouká mraky a úplněk plnou silou osvítí obraz před námi. Na pasece před námi se najednou vynoří do kruhu postavené vysoké kameny. Uprostřed doutná ohniště a v něm leží zbytky nějaké látky. Smrdí to jak spálená vlna. Polila mě hrůza. „Bětko, padáme pryč.“
Po Velikonocích toho roku se konečně uvolnilo místo na internátu ve městě a já se přestěhovala. Za Bábinou jsem jezdila často, ale nikdy jsem si netroufla jít do lesa. Teprve po roce jsem jí řekla o děsivém zážitku. Tvářila se na mě divně. Za dva dny, na Velký pátek, mě vzala do lesa na kopřivy. Prý do nádivky. S hrůzou jsem si uvědomila, že se blížíme k mýtině. K TÉ mýtině. Les byl hustý, ale světlo z planiny prosvítalo mezi stromy. Krve by se ve mně nedořezal. Chytla jsem Bábinu za ruku, ale ta šla dál. Na mýtinu svítilo jarní slunce, kolem kvetly bledule a pod břízkami rostly mladé kopřivy. Klepala jsem se jak osika a nevěřícně zírala na volný prostor před sebou. Žádné kameny, žádné jámy po vykopaných kamenech nebo jakýkoliv jiný důkaz o tom, že by tu kdy byly. Bábina se v klidu procházela a rozvážně sbírala kopřivy do košíku. Nechápala jsem. V duchu jsem přemítala o podivném večeru před rokem. Očima jsem bloudila po planině a hledala. Ale co bych vlastně měla hledat nebo co chci najít? Nevím. Všechno to je najednou nějak divný, vzpomínky se mi rozplývají do mlžného oparu.
„Babi, kde je vlastně stará Anna? Chalupa u lesa je prázdná.“
„Vloni v máji se odstěhovala. Prej někam na za sestrou,“ odvětila Bábina.
Já už se nikdy nezeptala a ani ona se už nikdy nezmínila o staré Anně. O Anně kořenářce. O Anně čarodějnici.
Napsáno dle zadání: Přišel, něco viděl, druhý den přišel znova a viděl to také. Tzn. - ověřil si to. Za rok přišel na stejné místo a zjistit, že je vše jinak.
