Sedím v kuchyni, všude je ticho. Stmívá se. Bezděčně hladím desku stolu. Velkého, dřevěného stolu, kolem něhož by se vešlo hodně lidí. Teď ho mám ale celý pro sebe. Prsty jedou po lesklém povrchu a vnímají každou oděrku, co za ta léta dřevo utrpělo. Hluboký vryp, jak jednou malá Dorka upustila brusli, když si je balila do tašky. Čtyři tenké mělké linky o kus dál. Když Andulka dostala na talíř neoblíbený hrášek, pomstila se jedním tahem vidličky na hladkém povrchu.
A to velké ožehnuté místo skoro uprostřed, co i teď v houstnoucí tmě hyzdí krásnou plochu jak obrovská piha - to je moje dílo. Před lety o Vánocích jsem pálila františky tak nešikovně, že mi prohořely i podložku až na stůl.
Vzpomínám, jak jsme stůl pořizovali. Záleželo nám na něm. Chtěli jsme, aby se k němu vešli blízcí i kamarádi. Oba – ty i já - jsme vybrali v prodejně ten největší a z pořádného dřeva, žádné náhražky. Byl tenkrát hodně drahý. Děti byly malé, peněz bylo méně než dnes, takže jsme museli počítat. Já navrhovala pořídit zatím jen čtyři židle – dvě pro nás a dvě pro naše holky. Ale ty jsi řekl: „Ne, židlí musí být víc. Ať si u nás každý může sednout. Stůl v kuchyni – to je přece střed domácnosti, kde se odehrává všechno podstatné. Tak ať se sem vejdeme. Holky si vodí kamarády, chodí sem babičky, příbuzní. Na tomhle nebudu šetřit.“
Ráda jsem se podřídila, šťastná, že takhle myslíš na rodinu. Židlí jsme vzali šest, ty jsi je ve volných chvílích pěkně natřel, aby dlouho vydržely. „Za pár let tady budou sedávat zeťáci, tak ať vypadají k světu,“ vtipkoval jsi.
Ten stůl pak opravdu prožíval s námi všechno společně. Nejen stolování u jídla. Tady jsme se scházeli, oslavovali narozeniny, radili se o tom, kam půjdou holky na školy, řešili neduhy prarodičů, vyprávěli si o trablech v práci.
Chodila k nám spousta lidí, co si vždycky pochvalovali, jak skvělé je sedět společně u jednoho velkého stolu. Ani šest židlí často nestačilo, museli jsme z pokojů přinést další, ale vešli jsme se vždycky. A i když jsme byli doma jako rodina sami, tačilo jen kdekoli v bytě zvolat: „Porada v kuchyni!“ a všichni členové domácnosti obratem zaujali svá tradiční místa okolo stolu, aby se společně řečnilo, smálo, plánovalo a rozhodovalo, anebo i hádalo a křičelo.
Léta utekla a holky odrostly. Někdy pak s námi sedávali i jejich milí, ale většinou hledali pochopitelně soukromí, o moji a tvoji přítomnost už tolik nestáli. Obě holky jezdily víc do světa a domů na skok. Tak jejich místa u stolu postupně osiřela a znovu se zaplnila už jen při kratších návštěvách nebo větších oslavách.
Byt ztichl, zůstávali jsme pořád víc sami dva a měli otevřít novou kapitolu života – klidnější a třeba i pomalejší. To bylo už na nás, jaké tempo zvolíme. Hlavně, že jsme zdraví a máme se dobře.
Ty jsi to ale náhle cítil jinak. U stolu jsi seděl jako na trní a začal sis najednou stěžovat: „Proč furt musíme dřepět v kuchyni? Normální rodiny sedí v obýváku. Nebo každý kde chce. “
Byla jsem překvapená, ale šok teprve měl přijít. Jednoho dne už jsi neseděl ani v kuchyni, ani v obýváku, ani nikde jinde. Zmizely tvoje věci. Kam, to jsem nevěděla, to tvoje esemeska s informací o odchodu neobsahovala. Vysvětlil jsi mi později, že se doma už prostě „necítíš“ a že s odchodem dětí tvé závazky a povinnosti skončily.
Tak tu sedím sama na jedné z šesti židlí a rukama svírám hranu stolu – němého svědka našeho rodinného života. Snažím se něčeho přidržet, když už se nemůžu opřít o tebe.
