„Pojď, pojď, nepřestávej, dělej, dělej, dělej, jó, jóó,“ povzbuzovala Olina svého milence Karla, který zvyšoval frekvenci pánevních výpadů na maximum a přitom stíhal laskat i její bradavky.Ten Karel, to je dárek, blesklo jí hlavou, ale jen nakrátko. Myšlenka byla rázně odkopnuta nastupujícím orgasmem.
Pár menších orgasmických vlnek už jí tělem proběhlo, přeci jenom Karel jí pumpoval vnitřní orgány už asi čtyřicet minut, ale tahle, ke které se schylovalo právě teď, byla bez diskuzí největší.
„Jo, jo, hm, hmmm, hmmmmmm,” zvyšovala fistuli a chystala se na největší vzdech za poledních několik let. Cítila se jak surfuřka na pobřeží městečka Nazareth v Portugalsku, kde se pravidelně sjíždějí ty největší vlny. Jednu takovou teď právě chytla. Orgasmus vrcholil.
„Ááááááá, auuu kurva do prdele, co to je?” zařvala bolestí a vlna se roztříštila o skaliska.
„Aúúúúú,” přidal se Karel, „co to děláš? To bolí. Ježiš, to bolí, pusť mě, seš normální?”
Štěkal pes. Z nohy jí tekla krev. Spadla svíčka. Horký vosk zapálil papír na pugétu růží odložených vedle nočního stolku. Rudá tekutina z převržené láhve červeného stékala na koberec.
Uprostřed toho všeho se váleli ti dva v milostné pozici, ale v podivném rozpoložení.
„Uhas to, dělej,“ řvala Olina na Karla, ale ten ji neposlouchal a dobýval se jí do rozkroku.
„Do háje, co děláš? Zbláznil ses nebo co? Tady hoří.”
„Auu, držíš mě,“ křičel Karel. „Aspoň sebou tak nemel!”
„Co? Karle, mně teče krev. A hoří.”
„Držíš mě kundou, to to sakra necejtíš?”
Olina, kterou právě kousl Karlův pes, čímž ji způsobil tržné zranění, úlek a následně vaginální křeč, jenž uvěznila Karla, v sobě měla příliš mnoho adrenalinu na to, aby se dokázala zabývat svým poševním svalstvem.
„Aha, dobře, dobře. Karle, hoří. A teče mi krev,” opakovala dokola.
Karel poprvé zvednul oči od svého uvězněného penisu a zjistil situaci, která nebyla vážná, ale mohla ve vážnou rychle přerůst. Hořící papír začal pohlcovat první růži.
„Pojď sem, pojď sem, musíš víc ke mně. Musíš se ke mně přitisknout.”
Přitáhl si ji k sobě a začal ji uklidňovat, ale zároveň se s ní sunul ke kraji postele k ležící lahvi vína.
„Musím se natáhnout, musím se přes tebe převalit,” informoval ji.
„Ale mě teče krev, Karle,” odpověděla mu stále trochu mimo.
„Ježiš, Olino, je to jen škrábnutí a vůbec za deset minut nemusí bejt tvoje krev žádnej problém,” pronesl a převalil se přes ní tak, aby mohl rukou dosáhnout na převrženou láhev, ve které zbývalo ještě trochu vína.
Vzal ji a šviháním rukou se snažil trefit místa, kde vznikal požár. Byl téměř úspěšný. Postříkal nově vymalovanou ložnici, psa a již shořelý balící papír. Oheň neubýval. Spíš naopak. Těch pět růží, co už hořelo, k sobě přibralo další dvě do party. Sakra, že zrovna dneska jí muselo být třicet, zalitoval.
Olina se začala pomalu probírat ze šoku, plně si uvědomujíc závažnost situace a sled událostí, které k ní vedly. Přitiskla se k němu tak, aby mu sevřením nezpůsobovala bolest.
„Karle, pod postelí. Je tam ještě jedna láhev a vývrtka. Dala jsem ji tam, kdyby byla ještě chuť na... ani nevím. Prostě jsem ji tam dala.”
Zaujali polohu, aby se k ní dostal.
„Mám, zařval napůl vítězoslavně, napůl bolestí.”
Vyhráno ovšem zdaleka nebylo. Otevřít láhev vína s penisem uvězněným ve vagíně v misionářské poloze nebyl tak snadný úkol, jak se zdál být.
Osmá růže přebírala plamennou štafetu.
„Zašrouboval vývrtku a zabral. Zatínal všechny svaly, které v dané poloze zatnout mohl. Korek o kousek povylezl. Devátá.
„Do prčic, proč jsem jí nekoupil živý kytky, ale tuhle vázanou sušenou věc,” vyčítal si při pohledu na zvětšující se plamen.
Přitáhl vývrtku a zabral vší silou člověka v krizové situaci. Špunt povolil a Cabernet Moravia začal plnit funkci vodního hasícího přístroje.
Tentokrát se trefil. Růže skrápěné lahodným mokem, přestaly svítit a začaly doutnat a smrdět.
Padli vysílením do postele, ale odpočívali jen chvíli. Pes začal lízat Olininu zakrvácenou nohu.
„Jirko, dej pokoj,” okřikl ho Karel.
„Ten tvůj blbej Jirka za všechno může! Podívej, jak to tady vypadá,“ zhodnotila situaci a zpražila nenávistným pohledem nejdřív psa Jirku a poté i jeho. „Proč jsi ho vlastně přived?”
„A vůbec, to mi vymaluješ!”
„Nemyslíš, že máme vážnější problém, lásko, než tvoji růžovou ložnici?” zeptal se ironicky a zavrtěl se v ní.
Položila hlavu na polštář a dala se do pláče. Očekávala soucit a utěšování, ale Karel se místo toho podepřel na lokti a znenadání ji štípnul do zadku tak silně, jak jen dovedl.
„Jááááu, co děláš?” vykřikla a praštila ho do nosu. „Neříkal jsi, že máme problémů už beztak dost?“
„Někde jsem čet, že tohle prej zabírá. Leknutí uvolní leknutí,” odpověděl jí a mnul si bolavý nos.
„No, tak teda nezabírá,“ zařvala a stiskla stehna víc k sobě, aby ho to pořádně zabolelo.
„Dobře, dobře, dobře. Nech toho, to nikam nevede. Omlouvám se,” vyhrkl ze sebe a zbrocen potem se svalil zpátky na postel a do jejího náručí. Snaha o vyproštění údu tím vzala za své hned na začátku.
Leželi na posteli a konečně odpočívali. Vzájemně se objímajíc, vzájemně v zajetí.
„Musíme zavolat do nemocnice, přerušila ticho.”
„Olino to nejde, na nemocnici zapomeň! Musíme to nějak vyřešit. Jsem ženatej. Tohle se roznese. A taky musím domů. Už venčím Jirku čtyři hodiny. Hergot, Olino, já se rozvádět nechci, to přeci víš.”
„Na to jsi měl myslet dřív, než si toho svýho Jirku přived. A jak to chceš jako vyřešit, ty gigolo? Uštípeš mě k smrti nebo co?”
Jirka, Karlova německá doga, spokojená s tím, jak před chvílí zachránila páníčka před tou paní, která na něj tak křičela, sledovala z předsíně jejich dialog a slintala na koberec. Zároveň párkrát zaštěkala, čímž dala najevo, jak svoji přítomnost, tak chuť na další venčení.
„Do háje,” vyhrkl Karel náhle. „Nikam nevolej. Nemá to cenu. Nikdo se sem nedostane. Jirka je hlídač, všechny pokouše a jako bonus se proštěká ke každýmu sousedovi v tomhle paneláku,” pronesl frustrovaně i rezignovaně zároveň a hlava mu klesla na polštář.
„Risknu to,” řekla Olina a převzala otěže jejich situace do svých rukou.
Opustila jeho objetí, natáhla se pro mobil a vytočila 112.
„Prosím?” položila otázku operátorka linky a Olina jí byla nucena znovu zopakovat vyřčené.
„Ano, rozumíte dobře, vaginální křeč, partner je ve mně. Uvízlý. Můžete někoho poslat, prosím?”
Operátorka se vyptala na adresu a oznámila, že se postará o příjezd sanitky.
„A pošlete ještě hasiče a veterináře,” hlásil hlas v telefonu.
„Moment,” odpověděla telefonistka a dala si Olinu do holdu, aby mohla situaci prodýchat.
„Chce hasiče a veterináře,” mrkla na kolegyni a prskala přitom smíchy. Uklidnila se a vrátila se zpátky do hovoru. „Říkala jste hasiče a veterináře? A mohu se zeptat proč?”
„Jsou tu zamčené dveře a pes. Hlídací pes. A taky tu trochu hořelo.”
Operátorka stěží udržela profesionalitu. „Proboha, co tam dělali,” pomyslela si, ale ještě před tím, než se totálně rozložila smíchy, stihla oznámit, že pomoc už je na cestě.
„Jedou,” řekla Olina Karlovi a s velkou nevolí mu padla do náruče, jelikož i pro ni byla tahle poloha nejpohodlnější. Čekali. Čekali na největší ostudu svého života. Jeviště v podobě panelákového bytu bylo připraveno a hlediště v podobě novinek lačných sousedů rovněž.
Desert minut uplynulo rychle. Skrze okno zaznamenali blikání modrých světel sanitky. Zvonek na dveřích začal vyzvánět. „To jsou blbý nebo co?” vyštěkla Olina podrážděně. „Kdybysme si mohli otevřít, tak vás asi nevoláme,” zavolala do prostoru ložnice.
To samé velmi brzy pochopili i záchranáři a začali zvonit na ostatní partaje, jež už byly v pohotovosti aktivovány blikajícím světlem sanitky.
Karel s Olinou zaznamenali zvýšený ruch na chodbě, jak sousedi vycházeli zjišťovat, co že se to děje.
Totéž zaznamenal i Jirka a začal se k tomu po svém vyjadřovat. Jeho štěkot, přitahoval pozornost záchranářů i sousedů jako magnet.
„Paní Kratochvílová, jste tam?” křičel saniťák přes dveře jako první. Štěkot Jirky sílil.
„Ano jsem,” zaznamenal saniťák odpověď a raději se stáhnul.
„Tam je snad vlkodlak,” oznámil saniťák doktorce Němcové, která se mezitím dostavila do mezipatra.
Zmatečnost situace ještě zvýšil příjezd požární jednotky a veterináře pana Orla.
Auta se řadily v ulici a jednotliví herci vycházeli do třetího patra, kde se představení konalo.
„Ustupte paní doktorko. Nejdřív musíme zpacifikovat toho psa,“ nařídil jí hasič a ona poslechla.
Ustoupila o patro níž a veterinář Orel se za doprovodu hasiče s páčidlem přiblížil ke dveřím.
Jirka za dveřmi navýšil kadenci štěkotu.
„Haló tady Orel, veterinář Orel, slyšíte mě? Jaká je to rasa?“ snažil se doktor domluvit s obyvateli bytu, ale Jirka vydával takový hluk, že to nebylo prakticky možné.
Rezignoval, zašmátral v tašce a podle svého pocitu, vyndal patřičný sprej. „Tenhle ho zklidní,” ujistil hasiče a nádobu protřepal.
„Dobře,” přitakal hasič a pokračoval. „Připraven pane doktore?”
„Ano, připraven. Pootevřete dveře a já mu to nastříkám do mordy.”
Hasič zasadil páčidlo do pantu a zabral. Dveře povolily.
Události poté nabraly rychlý, ale neočekávaný směr. I přes silný štěkot přeci jenom počítali s o trochu menší rasou, než se vyřítila ze dveří. Na útěk bylo pozdě. Zaujaly obranné pozice, ale k jejich velkému překvapení je Jirka minul a utíkal dolů po schodech.
Zastavil se u doktorky a ocasem švihal ze strany na stranu.
„Jirko?“
Pes neodpověděl, ale bylo zcela zjevné, že je to ten správný Jirka. To ale mohlo znamenat jenom jednu věc. Doktorka nemohla uvěřit svým očím. Kráčela ke dveřím bytu, kde se měl za chvíli proměnit její život. Jirka jí šel hrdě v patách.
Olina Kratochvílová, stálo na zvonku. Vešla do bytu, který páchl tak, jakoby tam právě někdo vypaloval meze. Poznala jeho bundu.
„Haló tady, tady, pomoc,” křičela Olina z ložnice. Chtěla mít tu trapnost už za sebou.
Doktorka Němcová nespěchala, ať si to ještě chvíli užijou, pomyslela si. Vyndala brašnu, injekci a začala natahovat účinnou látku.
Do bytu začali proudit hasiči a nakoukl i doktor přes zvířátka Orel.
„Mohu pro vás něco udělat paní doktorko,” zeptal se veterinář.
„Ano, pane kolego. Neměl byste cigaretu?”
„Ale jistě,” odpověděl a podal ji lehkou marlborku.
„Vy tam nepůjdete?“ zeptal se a jí a pokýval hlavou ke dveřím ložnice.
„Půjdu, pane doktore, půjdu.” Pohladila psa. „Je to moje práce.”
Chvíli ještě seděla, kouřila a přemýšlela o tom, jestli tu dnešní mimořádnou směnu měla za kolegyni brát.
Pak vstala, zvedla injekci do vzduchu a vešla do ložnice.
Kratší verze pro čtení:
„Pojď, pojď, nepřestávej, dělej, dělej, dělej, jó, jóó,“ povzbuzovala Olina svého milence Karla, který zvyšoval frekvenci pánevních výpadů na maximum. Ten Karel, to je dárek, blesklo ji hlavou, ale jen nakrátko. Myšlenka byla rázně odkopnuta nastupujícím orgasmem.
„Jo, jo, hm, hmmm, hmmmmmm,“ zvyšovala fistuli a chystala se na největší vzdech za poledních několik let. Cítila se jak surfuřka na pobřeží městečka Nazareth v Portugalsku, kde se pravidelně sjíždějí ty největší vlny. Jednu takovou teď právě chytla. Orgasmus vrcholil.
„Ááááááá, auuu, kurva, do prdele, co to je?“ zařvala najednou bolestí a vlna se roztříštila o skaliska.
„Aúúúúú,“ přidal se Karel, „co to děláš? To bolí. Ježiš, to bolí, pusť mě, seš normální?“
Štěkal pes. Z nohy jí tekla krev. Spadla svíčka. Horký vosk zapálil papír na pugétu sušených růží na nočním stolku. Víno z převržené láhve červeného stékalo na koberec. Uprostřed toho všeho se váleli ti dva v milostné pozici, ale v podivném rozpoložení.
„Auu, držíš mě,“ křičel Karel. „Držíš mě kundou, to to sakra necejtíš?“
Olina, kterou právě kousl Karlův pes, čímž ji způsobil tržné zranění, úlek a následně vaginální křeč, jenž uvěznila Karla, v sobě měla příliš mnoho adrenalinu na to, aby se dokázala zabývat svým poševním svalstvem.
„Uhas to, dělej, hoří,“ řvala Olina. Karel konečně zvedl oči od svého uvězněného penisu a zjistil situaci, která nebyla vážná, ale mohla ve vážnou rychle přerůst. Hořící papír, začal pohlcovat první růži.
„Musíš víc ke mně. Musíš se ke mně přitisknout.“ Přitáhl si ji k sobě a převalil se přes ní tak, aby mohl rukou dosáhnout na převrženou láhev, ve které zbývalo ještě trochu vína. Vzal ji a šviháním rukou se snažil trefit místa, kde vznikal požár. Postříkal nově vymalovanou ložnici, psa a již shořelý balicí papír. Oheň však neubýval. Pět sušených růží, co už hořelo, k sobě přibralo další dvě do party. Sakra, že zrovna dneska jí muselo být třicet, zalitoval.
Olina se začala pomalu probírat ze šoku: „Karle, pod postelí. Je tam ještě jedna láhev a vývrtka.“
Zaujali polohu, aby se k ní dostal. Avšak otevřít víno s penisem uvězněným ve vagíně v misionářské poloze, nebyl snadný úkol.
Osmá růže přebírala plamenou štafetu.
Přitáhl vývrtku a zabral vší silou člověka v krizové situaci. Špunt povolil a Cabernet Moravia začal plnit funkci vodního hasicího přístroje.
Tentokrát se trefil. Růže skrápěné lahodným mokem, přestaly svítit a začaly doutnat a smrdět.
Padli vysílením do postele, ale odpočívali jen chvíli. Pes začal lízat Olininu zakrvácenou nohu.
„Ten tvůj blbej Jirka, za všechno může,“ zhodnotila situaci a zpražila nenávistným pohledem nejdřív psa Jirku a poté i jeho. „Proč jsi ho vlastně přived?“ Pak se dala do pláče. Očekávala soucit a utěšování, ale Karel ji místo toho štípnul do zadku.
„Jááááu, co děláš?“
„Někde jsem čet, že tohle prej zabírá. Leknutí uvolní leknutí,“ vysvětloval.
„No, tak teda nezabírá.“
Zbrocen potem se svalil zpátky na postel. Snaha o vyproštění údu tím vzala za své.
„Musím domů, vždyť už venčím Jirku 4 hodiny,“ zoufal si. Leželi na posteli vzájemně se objímajíc, vzájemně v zajetí.
„Zavoláme do nemocnice,“ přerušila dlouhé mlčení.
„Olino to nejde, jsem ženatej. Tohle se roznese. Hergot, Olino, já se rozvádět nechci, to přeci víš.“
„Na to jsi měl myslet dřív, než si toho svýho Jirku přived.“
Jirka, Karlova německá doga, spokojená s tím, jak před chvílí zachránila páníčka před tou ženskou, která na něj tak křičela, sledovala z předsíně jejich dialog a slintala na koberec.
„Do háje,“ vyhrkl Karel. „ Nikdo se sem stejně nedostane. Jirka je hlídač, všechny pokouše a jako bonus se proštěká ke každýmu sousedovi v tomhle paneláku,“ pronesl frustrovaně.
„Risknem to,“ řekla Olina, natáhla se pro mobil a vytočila 112.
„Prosím?“ nechápala operátorka pohotovostní linky a Olina ji byla nucena znovu zopakovat vyřčené: „Ano, rozumíte dobře, vaginální křeč, partner je ve mně. Uvízlý. A ještě pošlete hasiče a veterináře... Jsou tu zamčené dveře a hlídací pes. A taky tu hořelo.“
Operátorka stěží udržela profesionalitu, ale ještě předtím, než se totálně rozložila smíchy, stihla oznámit, že pomoc už je na cestě.
Čekali. Čekali na největší ostudu jejich života. Jeviště v podobě panelákového bytu bylo připraveno
a hlediště v podobě novinek lačných sousedů, rovněž. Skrze okno brzy zaznamenali blikání modrých světel sanitky. Zvonek na dveřích začal vyzvánět.
„Paní Kratochvílová, jste tam?“ křičel saniťák přes dveře. Štěkot Jirky sílil a přitahoval pozornost záchranářů i sousedů jako magnet.
„Tam je snad vlkodlak,“ oznámil saniťák doktorce Němcové. Zmatečnost situace ještě zvýšil příjezd požární jednotky a veterináře pana Orla. Auta se řadila v ulici a jednotliví herci vycházeli do třetího patra, kde se představení konalo.
„Ustupte, paní doktorko. Nejdřív musíme zpacifikovat toho psa,“ nařídil veterinář Orel a za doprovodu hasiče s páčidlem se přiblížili ke dveřím. Jirka za dveřmi navýšil kadenci štěkotu.
„Haló tady Orel, veterinář Orel, slyšíte mě? Jaká je to rasa?“ snažil se domluvit s obyvateli bytu, ale Jirka vydával takový hluk, že to nebylo prakticky možné.
„Tohle to zklidní,“ vytáhl veterinář z brašny sprej a vydal pokyn hasičovi: „Pootevřete dveře a já mu to nastříkám do mordy.“
Hasič zasadil páčidlo do pantu a zabral. Dveře povolily. Události poté nabraly rychlý, ale neočekávaný směr. I přes silný štěkot přeci jenom počítali s trochu menší rasou, než se vyřítila ze dveří. Na útěk bylo pozdě. Muži zaujali obranné pozice, ale k jejich velkému překvapení je Jirka minul a utíkal dolů po schodech do mezipatra. Zastavil se u doktorky Němcové a ocasem švihal ze strany na stranu.
„Jirko?“ Pes neodpověděl, ale bylo zcela zjevné, že je to ten správný Jirka. To ale mohlo znamenat jenom jednu věc. Doktorka nevěřila svým očím. Kráčela ke dveřím bytu, kde se měl za chvíli proměnit její život. Jirka jí šel hrdě v patách.
Olina Kratochvílová, stálo na zvonku. Vešla do bytu, který páchl tak, jakoby tam právě někdo vypaloval meze. Poznala jeho bundu.
„Haló tady, tady, pomoc,“ křičela Olina z ložnice. Chtěla mít tu trapnost už za sebou.
Doktorka Němcová nespěchala, ať si to ještě chvíli užijou, pomyslela si. Vyndala brašnu, injekci a začala natahovat účinnou látku. A při tom přemýšlela o tom, jestli tu dnešní mimořádnou směnu měla za kolegyni brát.
Pak vstala, pohladila Jirku a vešla do ložnice.
