Měl jsem s sebou dost trávy na to, abych zbylý den a půl strávil v říši suchých sliznic a špatné krátkodobé paměti. Byl jsem odhodlaný vyhnout se mentálnímu vyčerpání z trávení svátků s rodinou. To byly mé myšlenkové pochody, když jsem se sestrou a babičkou kráčel k jejímu paneláku. Babička se zničehonic zastavila, něco sebrala a pokračovala v chůzi. „Myslíš, že sebrala vajgl?" ptá se mě sestra.
„Co jinýho. Fakt mě to mate. Já mám v kapse páďo a na účtě sedm stovek, přesto kouřim cíga z obchodu. Ona je bez nadsázky tisíckrát bohatší než já, přesto dokuřuje nedopalky, co najde na ulici. Chápeš to?"
„Nechápu. Ale sdílíme s ní DNA, takže to třeba jednou taky pochopíme," povzdechla si sestra.
U babičky doma se smí splachovat jen po velké. Já ale splachuju 364 dní v roce i po malé, a tak jsem samozřejmě zapomněl nespláchnout. Když jsem vyšel ze záchodu, uviděl jsem babičku, jak kráčí mým směrem.
„Honzíku, řekni Miládce, že za chvíli bude oběd."
„Uf, to bylo těsný," oddechl jsem si, že mě minula přednáška o šetření vodou, a začal jsem se psychicky připravovat na jídlo.
„Říkala jsem si, že lančmít máme každej rok, tak si tentokrát uděláme změnu. Našla jsem guláš. To si pošušňáme," povídá babička. Sestra vypadala zoufale. Lančmít považuje za jediné jídlo z babičky arzenálu, co se dá jíst. Netrvalo dlouho a na stole před námi ležely dva talíře s rýží polité gulášem z konzervy. Na okrajích talířů byla zčernalá, těžko žvýkatelná mrkev. Oba jsme rovněž dostali mističku s broskvovým kompotem. Broskve konzistencí připomínaly spíše rozmočený knedlík, z čehož jsem usoudil, že v konzervě plavaly hodně dlouho. Sestra si zobla trochu guláše a prohlásila, že se to nedá jíst.
„Nic, co by nespravilo trochu kečupu,“ pomyslel jsem si zhuleně. Vzal jsem kečup, nalil si ho na talíř a začal se tím střevním dynamitem cpát, jako bych jedl v pětihvězdičkové restauraci. Po obědě jsem seděl na gauči a koukal na televizi, když ke mně přistoupila babička. Než jsem stihl říct ach jo, spustila svůj monolog. Trval okolo patnácti minut. Obsahoval fráze jako „Kaufland, zlevněný mlíko, prateta Marie a Karel." Jelikož mám s jejími monology celoživotní zkušenosti, tak vím, že vyžadují mou přítomnost, nikoli mou pozornost. Pokukoval jsem tedy po televizi, občas jsem navázal oční kontakt, občas jsem pokýval hlavou nebo se pousmál, myšlenkami jsem však byl zachumlaný v marihuanovém oparu. Když odešla, tak jsem si připadal jako terapeutický pes.
Jediný konflikt vznikl při odchodu, když si sestra všimla povědomých rtěnek a řasenek na babiččině poličce s líčidly.
„To jsou moje rtěnky, babi?"
„Možná."
„Ale babi... Já je vypotřebovala a vyhodila do koše."
Babička mlčela.
„Chceš mi říct, žes je našla v mým koši, vzala si je domů a teď je používáš?!"
„Jo," řekla babička a začala se smát.
Ještě, že už odcházíme, pomyslel jsem si a začal sestru šetrně tlačit ke dveřím.
Na Štědrý den se k nám babička dostavila ve špatné náladě. Možná za to mohla nízká hladina cukru. Možná to přichází s věkem. V každém případě seděla u stolu jako čtyřiasedmdesátileté klubko zášti a bylo očividné, že čeká na příležitost vylejt si na někoho svou zlost. Ta chvíle přišla, když otec nepustil včas pohádku na čétéčku. „Ještě takhle na Štědrej den! To běží ty nejkvalitnější!", křičela na otce.
„Vy mě chcete normálně udělat tlustou! Kdo mi to dal? Tos mi dal ty, Honzíku?", soptila a pochodovala s bonboniérou po obýváku.
„Ne babi, já ti nedal nic, už jsem se poučil," bránil jsem se. Poté, co vychladla, mi tradičně předala obálku se třemi stovkami.
„A ne, že to propiješ!", dodala.
Když jsem jimi téhož večera platil páté pivo a třetí vodku, tak jsem si něco uvědomil: až se mě příští rok zeptá, jestli k ní přijedu na Vánoce, tak bude má odpověď stejná, jako byla posledních patnáct let: „Tak jo." Možná o tom ta rodina je - čék s ní tráví čas, i když je každá vteřina utrpení, pomyslel jsem si a v břiše mě zahřála vánoční atmosféra.
No dobrá, spíš to byla ta vodka.
