„Kde je Evžen?“ ptám se zvídavě. Neslyším ho totiž od včera dupat ve vedlejším kotci.
Provinile se na mě podívá: „No jo, byly Velikonoce...“
Pociťuji smutek, už jsem jediná. Brzy ze mě budou karbanátky nebo řízky. Letos žádné běhání po zahradě a baštění pampelišek.
„Neboj, tebe si necháme,“ chlácholí mě a sype mi do misky granule.
Taky by mi mohla přihodit nějaký seno, ale nebudu si to u ní zbytečně rozhazovat. Strakatý to totiž říkala taky.
