Ve chvíli, kdy rychlými kroky rozráží ranní příliv spěchajících lidí a chystá se zavolat šéfovi s patřičnou výmluvou, si uvědomí, že svůj mobil v tom spěchu nechala na kuchyňské lince. A tak, když dorazí, celá zpocená a bez dechu, do dveří kanceláře a vidí u svého stolu jen velkou papírovou krabici se vzkazem ‚Sbal si věci, po obědě sem nastoupí někdo, kdo ovládá hodiny‘, už má slzy na krajíčku. Ale rozbrečí se až ve chvíli, kdy se s krabicí pod paží snaží dostat zpět do bytu a dojde jí, že vedle zapomenutého mobilu leží i klíče.
Tak tady teď je, v kavárně naproti, a přemýšlí, jestli to má všechno ještě vůbec smysl. Ani skoro nevnímá číšníka, kterému bezmyšlenkovitě ukáže náhodnou položku v nápojovém lístku. Probere se až v momentě, kdy je před ní postaví kouřící hrnek a do nosu jí zavane vůně meduňky. Pozvedne nápoj, zavře oči a zhluboka se nadechne...
A už nesedí v poloprázdné kavárně v Příčné ulici, ale je jí zase osm let a leží zachumlaná do peřin s červenými puntíky, s hořícími tvářemi a teploměrem pod paží. Chladivá ruka jí hladí po čele a pak jí podává hrneček.
„Tu máš, meduňkový čaj vždycky pomůže,“ povídá babička, zatímco načechrává polštáře, „napij se a všechno bude zase dobrý.“ Malé Magdalénce padají víčka a potápí se do voňavých snů.
„Všechno v pořádku, slečno?“ Magdaléna zamrká a už nevidí puntíkaté peřiny, ale číšníka, co se nad ní sklání. Poprvé za dnešní den se usměje.
„Teď zrovna ne, ale to se zase spraví.“
